Velikonoční ostrov by se klidně mohl jmenovat Vánoční, nebýt toho, že sem první evropský návštěvník, nizozemský admirál Jacob Roggeveen, zavítal právě na Bílou sobotu roku 1722. Domorodci svůj rozlohou malý domov nazývali jinak. Pro ně byl Rapa Nui (Velká země) nebo Te Pito o Te Henua (Pupek světa).
Král navigovaný snem
Během dlouhého letu ze Santiaga de Chile má člověk o čem přemýšlet. Co je to ale pár hodin oproti týdnům či měsícům, kdy polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že jako první dorazil ke břehům ostrova král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, proto musel uprchnout. Ale kam? Uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tatéra, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány a lemovaný plážemi. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody, a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejen že dokonale ovládali svá vahadlová plavidla, rozuměli také řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků nebo reagovali na změny větru. Jejich potomci, kteří nakonec na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur, už nebudou přírodě naslouchat a nezbude jim nic jiného než doslova bojovat o holé přežití.
Vesnice jako vězení
Je to k nevíře, ale až do roku 1964, celých sedmdesát šest let od připojení Velikonočního ostrova k Chile, nesměli domorodci Hanga Roa, největší osadu a dnes hlavní město ostrova, opustit. Chilská vláda získala pozemky po plantážníkovi s velkým majetkem i jménem – Jean-Baptiste Onésime Doutro-Bornier – a zbývající přikoupila. Doutro-Bornier vládl na ostrově, z něhož si udělal svůj soukromý ranč, tvrdou rukou. Když se vůči násilí páchanému na Rapanujcích ohradili misionáři, Doutro-Bornier je z ostrova vyhnal. Na svůj despotismus doplatil v roce 1877, kdy ho zoufalí Rapanujci zabili. Chile oficiálně anektovalo Velikonoční ostrov o jedenáct let později, čímž získalo kontrolu nad obrovskou vodní plochou mezi ostrovem a jihoamerickou pevninou. Ostrov následně začaly ve velkém spásat a tím také devastovat ovce, protože chilská vláda ho pronajala britské společnosti Williamson Balfour, která obchodovala s vlnou. Domorodci byli nuceni postavit si kolem své vesnice kamennou zeď, a pokud se chtěli vzdálit, neobešlo se to bez povolenky. Jejich situace se moc nezlepšila, ani když v roce 1953 převzalo kontrolu nad ostrovem chilské námořnictvo.
Stylové objevování
V roce 1967 zde bylo otevřeno letiště a díky tomu Velikonoční ostrov konečně vystoupil ze své izolace. Domorodci tehdy nemohli věřit svým očím, když poprvé uviděli přistávat ocelové ptáky. Dnes sem letadla chilských aerolinek LATAM létají v sezoně jednou denně. S hosty začaly stoupat i nároky na ubytování a servis, na ostrově tak mohly vzniknout i butikové hotely. V zemích Jižní Ameriky je dobře známá společnost Explora, jejíž doménou jsou exkluzivní hotely umístěné v jedinečných lokalitách, vybudované s respektem k danému místu a kultuře. V roce 2007 byla otevřena Explora i na Velikonočním ostrově, a objekt dokonce získal certifikaci LEED za udržitelnost a šetrnost vůči životnímu prostředí. Navzdory tomu ani zde host nepřijde o vymoženosti jako bazén či venkovní jacuzzi. Explora věrna svému názvu je oddaná myšlence objevování a velmi dbá na erudovanost svých průvodců – každý je odborníkem na určitou oblast, od ekologie po archeologii. Hosté mají na výběr z více než třiceti objevitelských expedic, které mohou v jejich doprovodu absolvovat pěšky, na kole nebo lodí. Po dni nabitém dobrodružstvím přijde vhod zážitek v podobě specialit chilské kuchyně či místní ryby v doprovodu vynikajících vín. Na pokojích nenajdete televizi ani se nepřipojíte k wi-fi. Absence těchto všedních samozřejmostí má za cíl neodvádět pozornost a myšlenky hostů moderními technologiemi od místa, jehož genius loci je neopakovatelný.
Dílo zkázy
Velikonoční ostrov je jedna velká záhada, a týká se to i jeho podzemí, které ukrývá rozsáhlý jeskynní labyrint. V době, kdy přestalo být nahoře bezpečno, protože se země zbarvila krví, hledali lidé úkryt právě zde, v podsvětí. Tvůrce kultovních soch moai sem zahnal strach a hlad. Posedlost výrobou kamenných gigantů totiž zcela otupila jejich instinkty. Pracně vytvářeli a přemisťovali stále větší sochy, k čemuž potřebovali nemalé množství dřeva, až nakonec ostrov zcela odlesnili. Pozdě si uvědomili, že bez palem nemohou stavět kánoe, a zajišťovat si tak potravu, neměli z čeho plést rybářské sítě a na čem vařit. Kdysi úrodná země podobná rajské zahradě s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku se změnila v trosku a její obyvatelé byli nuceni uchýlit se do jejích útrob. Nebylo kam utéct, ani na čem, a tak se stali potravou jeden pro druhého. „Obyčejní zajatci byli prostě snědeni, králi a vznešeným náčelníkům byl po smrti vyjmut mozek a spálen, aby nic nezbylo z many, jejich nadpřirozené magické síly. Rapanujci pojídali lidi také z prostého potěšení z masa. Kromě krys byl člověk jediným lovným savcem obývajícím Rapa Nui,“ píše Miloslav Stingl ve své knize Poslední ráj. Právě krysy, které si Hotu Matua nevědomky přivezl na ostrov se svou družinou, dokonaly dílo zkázy. Spořádaly semena stromů, a nedaly jim tak šanci znovu vzklíčit.
Ptačí olympiáda
Orongo je nejposvátnějším místem celého ostrova. Ostrý vánek prosycený vůní moře tady šlehá do tváří, zatímco krok po kroku stoupáte k vrcholu sopky Rano Kaa, na jejímž vrcholu čeká výhled určený pro samotného arikiho. I on, král obdařený podle víry lidu nadpřirozenou silou, sem alespoň jednou za rok vážil cestu, aby byl přítomen u výjimečného ceremoniálu – závodu Ptačího muže. Jeho vítěz se stal Tangata Manu, uctívaným polobohem a ročním vládcem ostrova. Rapanujci si vymysleli tuhle extrémně adrenalinovou soutěž, aby učinili přítrž mezikmenovým válkám a nastolili jakýsi řád. Podle historičky Katherine Routledge, která v roce 1914 zorganizovala vůbec první archeologickou expedici na Velikonoční ostrov, začali Rapanujci s těmito závody v roce 1760 a skončili po více než stu letech, kdy zde katoličtí misionáři vybudovali první kostel.
Když kámen chodí
Na pláži Anakena, kde podle legendy vystoupil na břeh král Hotu Matua, vám může krása vehnat do očí slzy. Ne náhodou si toto místo vybral norský badatel Thor Heyerdahl jako základní tábor pro svou archeologickou expedici. Chtěl především najít odpověď na otázku, odkud sem přišli první lidé a co byli zač? Podle Heyerdahla šlo o ‚bílé indiány‘ z Peru, kteří se měli zasloužit o rozmach kamenického umění. Právě oni údajně patřili k tiahunacké kultuře. Problém je, že ta se v Peru začala rozvíjet až v polovině osmého století, a první lidé se podle zkoušky na radioaktivní uhlík na Rapa Nui objevili o několik století dříve. Heyerdahl sice u vědecké obce neuspěl, ale díky jeho nezlomné vůli najít pravdu se o této sopečné tečce uprostřed Pacifiku dozvěděl celý svět. Pomohla tomu i jeho kniha Aku-aku, která se stala mezinárodním bestsellerem.
Strakonický zázrak
Na počátku 80. let minulého století si absolvent strojní a elektrotechnické fakulty Pavel Pavel položil stejně jako mnoho badatelů po celém světě otázku, jakým způsobem domorodci přesouvali po ostrově mnohatunové sochy na kilometrové vzdálenosti. Aby tuto záhadu rozluštil, postavil si doma dvanáct tun těžký model moai z betonu. Ve dvanácti lidech a za pomoci lan pak svou sochu na strakonickém náměstí skutečně rozpohyboval. Tehdy devětadvacetiletý Pavel Pavel poslal Thoru Heyerdahlovi dopis, ve kterém ho informoval o úspěšném pokusu na území Československa. Za čtrnáct dní mu od slavného Nora přišlo pozvání na Velikonoční ostrov. Pavel byl poslední badatel, kterému bylo umožněno, aby pracoval s originálem sochy za účelem experimentu. Místní byli zprvu skeptičtí a odmítali, aby jim cizinec z druhé strany světa říkal, jak pohybovat s dílem jejich předků. Teorií o způsobu transportu soch bylo mnoho. Spekulovalo se o dřevěných saních, válcích, ale i o mimozemské civilizaci, která podle Ericha von Dänikena byla onou hybnou silou. Pavel Pavel se držel racionálních výpočtů a vycházel z ostrovní legendy o sochách, které ‚samy chodily‘, tedy byly přemisťovány ve vzpřímené poloze.
Za pomoci šestnácti domorodců a primitivních nástrojů v podobě lana a páky nakonec metodou kantování, rozkýváním kamene a pootáčením lan, moai rozchodil. Mladý inženýr z jižních Čech tak v roce 1986 rozluštil světovou archeologickou záhadu. Někteří odborníci ovšem jeho experiment rozporovali s tím, že tímto způsobem by nešlo přesouvat na delší vzdálenosti výrazně větší sochy. „V posledních 33 letech teorie vcelku obstála, nikdo lepší nepřinesl, a už se mi ji dvakrát pokusili ukrást, což beru jako největší vyznamenání,“ říká Pavel Pavel, který se na Velikonoční ostrov stále rád vrací.
