Umělecký i tenisový svět jste zaujal společným projektem s legendární tenistkou Martinou Navrátilovou, kdy jste vytvořili antukové reliéfy nebo obrazy pomocí tenisových míčků namočených do barvy. Jak jste na ten nápad přišel?
Jednou v noci jsem se vzbudil a bylo to tam. Původně jsem ale chtěl dělat jinou věc. Kamarádil jsem se s několika špičkovými tenistkami a všiml jsem si, že každá měla od tenisové rakety na rukách jinde mozoly podle toho, jak drží raketu. Měl jsem v plánu dělat sádrové odlitky jejich rukou. Skoro jako určitou antropologickou studii, co může tenis s dívčíma rukama udělat. Když jsem se ale v New Yorku tenkrát uprostřed noci probudil, tak jsem si řekl, že ne. Postupně jsem se propracoval až k myšlence oslovit Martinu Navrátilovou.
Proč zrovna ji?
Když jako osmnáctiletá emigrovala z tehdejšího Československa, bylo mi třináct let. Vzpomínám si na politickou absurditu tehdejší doby. Když u nás dávali výsledky z Wimbledonu nebo US Open, tak v médiích byl jen výsledek finále mužské čtyřhry a dvouhry. Protože Navrátilová často vyhrála dvouhru, čtyřhru i smíšenou čtyřhru. Důležité pro mě také bylo, že Navrátilová se mezitím stala největší hvězdou tenisu ve světové historii. Když jsem ji oslovil, řekl jsem jí, že chci nejlepší tenistku na světě pro nejlepší projekt na světě.
Jak na nabídku reagovala?
Žádala exkluzivitu, že to budu dělat jenom s ní. A že mi drží palce, abych se já dostal alespoň do první stovky v uměleckém žebříčku. Ale nejdůležitější bylo, že ji ten projekt oslovil a bavil. Netlačil jsem ho přes žádné agenty. Samozřejmě bylo těžké na začátku koordinovat tvorbu s kalendářem Martiny. Na konci jsme dostali pozvánku do Hongkongu na veletrh umění, abychom tam spolu pár děl přímo vytvořili před diváky. Měli jsme vlastní stánek a dělali jsme to jako performanci. Přišli se na nás podívat lidi z nejvyšší ligy světa umění. Líbilo se jim to.
Byla pro uměleckou výpověď projektu klíčová osoba Martiny Navrátilové?
Její přidaná hodnota je neuvěřitelná. Kdybych ho dělal na Slovensku se slovenským tenistou, tak zůstane čistě slovenský. Nezajímal by nejspíš nikoho ani v Česku. Takže jde o kombinaci – výtvarně je projekt zajímavý z mé strany a jméno, které projekt prodává a budí o něj zájem, je samozřejmě Navrátilová. Ale kdyby samotné obrazy nebyly zajímavé a pěkné, tak ani jméno Navrátilové by k jejich úspěchu nepomohlo.
Vnášela do tvorby něco vlastního, nebo jste ji měl jen jako jakýsi štětec, který nanášel barvy na plátno?
Někdy měla pocit, že by do toho chtěla zasáhnout. A když to bylo dobré, tak jsem ji nechal. Ale když jsem jí řekl, že by to nebylo ono, tak respektovala, že já jsem umělec. Hned na začátku pochopila, že idea je moje a že na tu mi nikdo sahat nemůže. V tom byla velmi férová.
Když jste tvořili konkrétní obraz, měl jste na začátku představu, jak bude na konci vypadat?
Na začátku jsme dělali jen antukové obrazy. Vymyslel jsem způsob, jak na plátno fixovat antuku, která ale na povrchu ještě nebyla spojená s nějakým pojidlem. Na ní se pak chodilo, hrálo. A teprve nakonec jsem všechny stopy v antuce zafixoval lepidlem. Stopy tvořily kroky Martiny Navrátilové. Od začátku jsem si projekt vymyslel dost megalomansky. Chtěl jsem tvořit třímetrová plátna.
Jak to pak vypadalo?
Přijeli jsme s celým kamionem z Bratislavy do Řevnic, odkud Martina pochází. Vytáhli jsme třímetrová plátna. Roztáhli jsme je, Martina je lajnovala lajnovačkou jako skutečný kurt. Pak musely obrazy schnout. Až pak jsem zkoušel i menší obrazy.
Kdy jste přešli k technice pinkání barevných míčků na plátno?
K tomu jsme se dostali postupně. Inspirovalo mě, jak na US Open natírají před zápasy kurty barvou. Původně jsem si myslel, že uděláme pět deset obrazů. Ale pak někdo přišel, že se mu to líbí a chtěl by vytvořit další. Když už jsme se do toho dali, tak jsme jich pochopitelně udělali víc. Takže teď máme plný sklad na Floridě. Velkých obrazů mohly být celkem tři stovky.
Jaký měly obrazy úspěch?
Úspěch byl veliký. Vždy když se pořádaly výstavy během grandslamových turnajů, tak se část obrazů prodala. Pořád se stává, že někdo zavolá a chce jeden konkrétní obraz. Tenis se hraje pořád, Martina je pořád legenda.
Šlo jen o vizuální efekt barevných skvrn či kombinaci plátna a antuky, nebo jste tím projektem chtěl říct i něco jiného?
Některé obrazy byly spíše jen taková hra. Na obrazech je cítit i atmosféra, při které vznikaly. Občas se stalo, že jsme se sešli, ale ani jednomu z nás se moc nechtělo, nebo jsme museli na Martinu tři dny čekat. Pak i z obrazů je cítit taková spíš stísněná atmosféra. Naopak obrazy z Austrálie jsme dělali s obrovskou radostí. I díky vlivu prostředí jsou mimořádně barevné.
Přizpůsobovali jste barvy místu, kde jste obrazy tvořili?
Postupně jsme se dostali do módu, kdy jsme si vybírali určité téma nebo jsme se snažili vycházet z prostředí, kde jsme obrazy dělali. Jednou přišel šéf australského turnaje a velmi ho zaujaly antukové obrazy, protože v Austrálii antuku na kurtech neznají. Naopak v Paříži na Rolland Garros letěly obrazy z Austrálie s prvky aboriginského umění. Možná i proto, že barevnosti pařížského turnaje dominuje antuka, stejně jako Wimbledon je bílý a zelený. Na obou proto po nás chtěli více barev.
Dlouho jste s projektem nechtěli vyjít na veřejnost. Jak dlouho trvalo, než jste vystavili první společné obrazy?
Začali jsme v roce 1999 a první výstava byla v Bratislavě v roce 2005. Ale zpočátku nebyla práce tak intenzivní. Nejdřív jsme se spíš oťukávali. Pak v roce 2001 přišel útok na newyorské Twin Towers a práci jsme zase na nějakou dobu přerušili. Více jsme se do práce ponořili až v roce 2002. Sám jsem si také potřeboval ověřit, že to, co vzniká, je umělecky zajímavé. Díla jsme také chránili, aby nám nápad někdo neukradl.
Chtěl byste se do světa sportu ještě nějakým způsobem vrátit?
Už ne. Když jsem dělal tenisové obrazy, tak mě napadaly další možnosti. Chtěl jsem spolupracovat s hokejisty nebo fotbalisty. Později jsem viděl, že něco podobného s míči dělali Thierry Henry nebo David Beckham. Svůj sen jsem si splnil a už jsem se posunul dál.
