Z objetí té krásky se moc nechce, přestože je mrazivé. Ale říci si dobrou noc, když máte půlnoční slunce nad hlavou, je zvláštní pocit. Už jen výraz půlnoční slunce zní v našich zeměpisných šířkách jako science fiction. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkával s úsměvem a nadsázkou můj táta. Tak si v rámci tohoto mírně děsivého přísloví zvykám na houpavý pohyb lodi i zvláštní rytmus života polárního dne.
Když jsem v ospalém hornickém městečku Longyearbyen nastupoval na loď, abych na její palubě objevoval tento zapomenutý kout země, nečekal jsem nic z toho, co mě během následujících dní potkalo. Představoval jsem si ledovce, pustou tundru, šedé hory a krajinu téměř bez života. Arktida se ale mým představám vysmála. Ukázala se mi nádherně barevná a plná tvorů, kteří se naučili přežít v jejím drsném náručí. Slézám z horní paluby, opatrně se přidržuji namrzlého zábradlí. Nikde nic. Jen zamrzlá krajina jednoho ze špicberských fjordů. Když loď spí, napadají člověka různé myšlenky. Jací museli být muži, kteří toto souostroví objevovali? Které národy se praly s touto nehostinnou krajinou?
Dobrodruzi v kožešinách
Podle archeologických nálezů zde člověk zanechal stopu 3000 let před naším letopočtem. Rusové tvrdí, že souostroví objevilo ruské etnikum Pomorů, kteří údajně lovili na Medvědím ostrově (jeden z ostrovů Špicberk) mrože. Žádné záznamy o tom však neexistují, a tak se objevení připisuje Vikingům na konci dvanáctého století. O znovuobjevení se postaral holandský mořeplavec Willem Barents, který zde přistál roku 1596. Poté se staly Špicberky základnou a výchozím bodem pro dobrodruhy všech národností, kteří se pokoušeli dobýt severní pól.
Hrdinství si žádá oběti a někdy jsou to ty nejvyšší. Roald Amundsen, považovaný za nejúspěšnějšího polárního výzkumníka všech dob, vyrazil 18. června roku 1928 hydroplánem směrem ke Špicberkám. Spolu s dalšími pěti členy posádky ho poháněl noblesní cíl. Pomoci zachránit trosečníky z havarované italské vzducholodi Italia. Na zázrak čekalo deset lidí včetně italského generála Umberta Nobileho a nadějného českého fyzika Františka Běhounka, jenž se stal prvním Čechem, který přeletěl severní pól.
Amundsen, první člověk, který stanul na jižním pólu, ale na Špicberky nedoletěl, hydroplán zřejmě kvůli mlze ztroskotal nad Barentsovým mořem. Po sedmi týdnech strávených na ledové kře se nakonec podařilo zoufalou Nobileho posádku zachránit včetně Františka Běhounka, který se jako odborník na radioaktivitu stal profesorem Karlovy univerzity. Byl ale také plodným autorem sci-fi. Kniha Trosečníci polárního moře ovšem odrážela jeho prožitou zkušenost.
Amundsenovo hrdinství dodnes nepřestává fascinovat. Dokázal se povznést nad spory, které mezi ním a Nobilem panovaly po společné expedici, kdy do sebe narazila ega dvou významných osobností, a bez váhání mu vyrazil na pomoc. V roce 2009 se za účasti Amundsenova prasynovce uskutečnila expedice, jejímž cílem bylo pátrat s pomocí špičkové techniky po vraku ztraceného hydroplánu vyrobeného ze dřeva. Moře již vydala několik jeho částí včetně plováku upraveného jako záchranný vor. Expedice ale bohužel žádný objev nepřinesla a tajemství Amundsenovy smrti tak zůstává stále u ledu.
Na luxusní vlně
Byly doby, kdy si lidé při objevování arktických končin museli sáhnout na nejhlubší dno fyzických a psychických sil, aby si jejich ledovou krásu zasloužili. Dnes už nemusíte čelit nepohodlí, naopak, lodní společnosti se předhánějí, která dokáže poskytnout lepší komfort. Například jachta Sherakhan, kterou provozuje společnost The Luxury Arctic Travel, patří k tomu nejlepšímu, pokud si chcete Špicberky užít v maximálním pohodlí odpovídajícímu pětihvězdičkovému hotelu. Sedmdesát metrů dlouhá jachta byla pro luxusní expedice stvořena, nabízí pouze jedenáct kabin, aby hosté měli nerušené soukromí. Kromě exkluzivní jídelny, tělocvičny, SPA a fyzioterapeuta můžete očekávat vodní skluzavku a flotilu sněžných skútrů, abyste se k polárním zážitkům dostali pohodlně a blízko.
Pak jsou k dispozici lodě, kde sice nedostanete masáž, ale možná budete cítit intenzivnější arktické kouzlo, k němuž patří vystoupení z komfortní zóny. Jen v takových chvílích člověk pozná, co je vlastně zač.
Pán ledu
Zalezu do tepla kajuty a zabezpečím těžké železné dveře silným řetězem. Nikdo netouží, aby ho vzbudil lední medvěd. Ten tu bezpochyby vládne a většina návštěvníků touží největší suchozemskou šelmu spatřit na vlastní oči. Není to nic jednoduchého, protože žije nomádským způsobem života a království sněhu a ledu je obrovské.
Naopak narazit na dalšího obra této oblasti není až takový problém. Je jím mrož. Mroži mají ve volné přírodě jen velmi málo nepřátel. Vlastně pouze dva, kosatku a ledního medvěda. Ale i tak obrovský predátor, jakým je lední medvěd, si většinou troufne jen na mláďata nebo vážně raněná zvířata. Medvědi někdy loví mrože tak, že v kolonii těchto zvířat vyvolají paniku. Mroži snažící se uniknout do moře mohou v panice poranit mláďata nebo slabší kusy. Postavit se dospělému samci, který může dosáhnout hmotnosti až dvou tun a s kly o délce až jednoho metru, si nedovolí ani obrovský lední medvěd.
A tak se největším nepřítelem mrožů stal člověk, který přišel se střelnou zbraní a začal je vybíjet pro tuk a kly. Dnes se k faktorům ohrožujícím tohoto obrovského mořského savce přidalo i masivní tání ledovců. Stovky těchto zvířat se objevují na místech, kde se předtím nevyskytovala vůbec, nebo ojediněle. Poslední zprávy o nových koloniích mrožů jsou například z Aljašky, kde se vláda pokouší odklonit některé letové trasy a zabránit hromadnému lovu těchto zvláštních tvorů.
Mroží příběhy
Historek o mrožích je plná Arktida. Veselých, dobrodružných, nebezpečných. I já mám ten svůj arktický mroží příběh. Stal se při mé první návštěvě Špicberk. Když jsme v gumových člunech pátrali kolem pobřeží po nějakých známkách života, objevil průvodce v hledáčku dalekohledu osamělého mrože. Namířil příď člunu směrem k odpočívajícímu zvířeti a pomalu se přibližoval. Na kratší vzdálenost jsme rozpoznali, že mrož není sám. Byla to matka s mládětem. Nedovolily nám se přiblížit a zmizely v moři. Viděli jsme jen dvě pomalu se vzdalující hlavy. Pak se stalo něco neočekávaného.
Obě zvířata změnila směr a namířila si to přímo k nám. Mládě chvíli postrkované matkou, chvíli se vezoucí na jejích zádech se od ní oddělilo a plavalo přímo k našemu člunu. Snažil jsem fotografovat plavoucí mládě v úrovni hladiny, ale najednou bylo tak blízko, že jsem ho nebyl schopen snímat dlouhým objektivem. Rychle jsem sáhl to batohu pro druhý fotoaparát se širokoúhlým objektivem. V té chvíli se mládě dotýkalo člunu a zvědavě pozorovalo posádku. „Nejsi nějak moc blízko, kamaráde?“ napadlo mě, když se metr od člunu vynořila téměř tunová máma.
Mládě si to ale zřejmě nemyslelo. Začalo se sprchovat pod pramínkem teplé vody vytékajícím ze závěsného motoru. Malý mrož se rozhodl, že tímto představení nekončí a že potěší i ostatní posádky z dalších člunů. Samice se ho několikrát pokoušela odtlačit jiným směrem, ale mláděti se ta hra zalíbila. Chvílemi to vypadalo, že se pokusí vylézt do některého ze člunů. Bylo úžasné sledovat rozesmáté a rozzářené tváře nejen nás, arktických nováčků, ale i ostřílených průvodců, kteří za sebou mají mnoho roků strávených v těchto končinách. Zvláštní na té chvíli nebyla ani tak zvědavost mláděte, jako neuvěřitelně klidné chování matky, která tolerovala naši blízkost.
Příběhů o mrožích, kteří se zamilovali do gumového člunu, se vypráví mnoho. Ať už ho dlouhé hodiny následovali, nebo se na něj přímo pokoušeli vylézt. O podobném chování samice ale nikdo neslyšel. Fotografování mrože ze vzdálenosti několika desítek centimetrů bylo nejsilnějším zážitkem, který jsem si z těchto končin odvezl. Mít velkého divokého tvora tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku, abyste ho mohli pohladit, je malý zázrak. Arktický zázrak.
