Jistý chilský historik prohlásil, že Chille je „země se šílenou geografií“. Při pohledu na mapu se nelze divit. Země je jako předlouhá nit táhnoucí se po jihoamerickém kontinentu, je také nejdelším státem světa. Na jedné straně ji ohraničuje Tichý oceán a na druhé majestátní vrcholky And. Její severní stranu pokrývá Atacama, nejsušší poušť světa, na jihu jsou to ledovcová pole.
Chile je jediná země na světě, která má na svém území všechny podnebné pásy. Od tropického kousek pod rovníkem až k arktickému daleko na jihu. Skvělé klimatické podmínky tu panují i pro vyznavače zimních sportů. V zemi se nachází sedmnáct lyžařských resortů, z nichž některé patří ke světové špičce. Lyžovat v Chile ale znamená přeorientovat se v čase, chilská zima začíná v našem létě. Většina resortů otvírá koncem června a zavírá v září či na počátku října. Vrcholem sezony je červenec.
Další specifikum je, že se lyžuje téměř bez výjimek na přírodním sněhu. Vzhledem k blízkosti oceánu jsou sněhové srážky časté a umělé zasněžování není třeba. Dokáže vytrvale sněžit celý den, pak je několik dní krásně. Svahy jsou tak stabilnější a podmínky pro freeride bezpečnější, protože oproti Alpám tu existuje menší lavinové riziko.
Náhrada za alpské ledovce
Chile jako lyžařská destinace uchvátila i ty nejpovolanější. Tomáš Bank, trenér Ester Ledecké, se sem poprvé vydal před necelými dvaceti lety, a to se svým bratrem a tehdejším závodníkem Ondřejem. „Bylo to vlastně náhodou, protože jsme vždycky jezdili do Švýcarska, kde jsme trénovali spíš točivé disciplíny. Ondra tenkrát dostal společného servismana se slovinským závodníkem Andrejem Špornem. Slovinci jeli do Chile a my museli jet s nimi,“ vzpomínal Bank na své chilské začátky během vyprávění pro Radiožurnál. A v Chile zjistil, že tu mají mnohem lepší podmínky k tréninku než na alpských ledovcích, kde je v období od srpna do září nejméně sněhové přikrývky.
Lyžařská mekka Chile se jmenuje Portillo. Svou legendární pověst si vysloužila poutavou historií. Jedná se o vůbec první resort, který v zemi přivítal lyžaře. Na počátku ale nebyla touha po dokonalém prašanu, přání chilské vlády bylo mnohem praktičtější – propojit kolejemi Centrální údolí uprostřed země s Mendozou v Argentině. Úkolu v náročném andském terénu se zhostili angličtí inženýři, bez vynikajících lyžařů by se ale neobešli. Najali si proto Elmara Rosenquista a Michela Hermundsena, zkušené Nory, kteří se stali prvními překonavateli portillských svahů. Transandská železnice byla dokončena v roce 1910 a mnoho rekreačních lyžařů začalo vlak využívat jako způsob, jak se dostat blíž k horským velikánům. Monumentální železnice se tak svým způsobem stala prvním lyžařským vlekem v Chile.
Mezi nejlepšími
Lyžařské spolky známé z Evropy začaly ve 30. letech minulého století pronikat i na jihoamerický kontinent. První chilští lyžaři sjížděli kopce okolo Laguna del Inca, jezera měnícího své barvy od smaragdově zelené po temně modrou. Nohy jim šetřil jednoduchý vlek a hlavu složili v lyžařské chatě, která se stala základem pro pozdější Hotel Portillo. Ten se otevřel v roce 1949 a s ním i první lyžařský resort v Chile. Na mezinárodní mapu světa se definitivně zapsal roku 1966, kdy se zde konalo mistrovství světa a zlatou medaili vyhrál legendární francouzský sjezdař Jean-Claude Killy.
Dnes se Portillo suverénně řadí mezi desítku nejlepších lyžařských resortů světa, což je dáno kombinací dokonalého sněhu, počasí a šedesáti kilometrů sjezdovek. Příjemná je i vzdálenost pouhých dvou hodin jízdy od hlavního města Santiaga de Chile. Zajímavostí je, že Portillo se nachází už v subtropickém pásmu, zatímco nahoře se lidé těší ze sněhu, dole rostou kaktusy. Na dohled je také Aconcagua (6691 m n. m.) ležící již na území Argentiny. Je nejvyšší horou amerického kontinentu a také jí náleží výškové prvenství na západní a jižní polokouli.
Místo televize zimní radovánky
Dominantou resortu je stále Hotel Portillo (2880 m n. m.), jehož žlutá fasáda září jako incké slunce. Má unikátní polohu, která hostům umožňuje vybrat si pokoj s výhledem na hory či jezero. Nabízí všechen komfort včetně kina, jediné, co chybí, jsou televize na pokojích. Záměrně. Proč koukat na televizi, když se dá venku provozovat tolik aktivit. Ten, kdo touží po větším soukromí, si může pronajmout jeden z chaletů v blízkosti hotelu.
Přestože Portillo poskytuje zázemí profesionálním lyžařským týmům z celého světa, stále si uchovává přívětivou domáckou atmosféru. Za ní stojí rodina Purcellových, která vybudovala i známý hotelový řetězec Tierra Hotels s luxusními resorty v různých částech Chile. Portillo je příjemné ještě z jednoho důvodu. Nebudete čekat na vlek. Maximum je čtyři sta hostů v resortu, aby byl zaručen maximální lyžařský zážitek pro každého.
Z lyží do vinařství
Kdo by řekl, že Portillo spadá pod region Valparaíso, který je vyhlášený svými plážemi omývanými vodami Tichého oceánu. V červenci se teplota vody pohybuje okolo 13 °C, takže koupání je vyhrazeno extrémním otužilcům. A co nelze opomenout, je skutečnost, že tato země je vinařskou velmocí. Cestou z Portilla do Santiaga si můžete udělat zastávku v některém z vinařství v údolí Aconcagua. K nejlepším patří Errazuriz, které v roce 1870 založil Don Maximiano Errázuriz. Dva dny jel na koni ze Santiaga, než tady našel optimální podmínky pro své vinařství, patřící k těm nejvyhlášenějším v Chile. Slovy Dona Maximiana: Z nejlepší země, nejlepší víno.
V okolí hlavního města Santiaga, které obývá třetina chilského národa, se nacházejí tři lyžařské resorty. Nejvyhlášenější je Valle Nevado, považované za nejlepší a nejmodernější lyžařské středisko na jižní polokouli. Nachází se v nadmořské výšce 3025 m n. m. a cesta nahoru je klikatá, zohýbaná šedesáti šesti zatáčkami. Odměna na vrcholu ale stojí za to.
Pokud znáte francouzské lyžařské středisko Les Arcs, můžete mít dokonce pocit déjà vu. Tento resort vzdálený šedesát kilometrů od Santiaga projektoval chilský architekt Eduardo Stern, který se podílel i na návrhu francouzského Les Arcs. Podoba tedy není náhodná. Resort má vše, co si srdce lyžaře či snowboardisty může přát. Hledači adrenalinu a milovníci heliskiingu popisují sjíždění And jako zážitek z jiného světa.
Valle Nevado je součástí tzv. tří chilských údolí, spadají sem i sousedící resorty La Parva a El Colorado. Právě La Parva je místem, kde pravidelně vybrušuje své dovednosti Ester Ledecká, která má pro Chile jen slova chvály: „V Evropě na ledovcích nejsou tak dlouhé sjezdovky, a když už jsou, tak jedna jízda trvá strašně dlouho, než se udělá. Sjezdovka je na tři vleky, aby byla dost dlouhá na sjezd nebo aspoň pro glide. To, než se jednou otočí, zabere hrozně času. Takže trénink v Chile je daleko efektivnější.“ Česká šampionka se ve středisku La Parva potkává s profesionálními týmy z Francie, Rakouska, Německa a Slovinska, přestože mají Alpy s ledovci, svou letní přípravu absolvují v Chile. Není tedy pochyb, že Chile je lyžařskou destinací, která si zaslouží pozornost.
Zemětřesení ve skleničce
Nejen sportem živ je člověk, a tak stojí za to vydat se i po chilské gastro mapě. V Santiagu můžete napočítat dvacet michelinských restaurací, ale labužnické požitky se skrývají i tam, kde byste je možná nečekali. Charismatický šéfkuchař Anthony Bourdain natáčel v Chile jeden z dílů pořadu No reservations a nejvíc mu zachutnalo v El Hoyo. Legendárním podniku z roku 1912, jehož název v překladu znamená díra. Jeho specialitou je tradiční chilská kuchyně, noční můra vegetariánů. K nejoblíbenějším položkám na menu patří vepřová rolka arrollado a vepřové koleno pernil. Barman z díry byl prý také první, kdo namíchal ikonický koktejl Terremoto, připravený z vína, ananasové zmrzliny a grenadiny či fernetu. Terremoto znamená zemětřesení. Říká se, že nápoj vznikl v roce 1985, kdy Chile postihla tato přírodní katastrofa.
Až budete brouzdat santiagskými uličkami, určitě se zastavte u stánků nabízejících něco rychlého do žaludku. Chilský street food je vyhlášený. Slavné jsou empanadas, taštičky z těsta plněné na mnoho způsobů: masem, sýrem, krevetami nebo krabím masem. Nutností je ochutnat chilský hot dog. Chtějte completo, což je bageta, klobása vídeňského typu, rajče, avokádo, zelí, majonéza a dresing. Je to velký hřích, ale kdo ochutnal, nezapomněl.
V zimním období lze zakoupit sopaipillas, vynikající smažené placičky z mouky a dýně. Chilané jsou vůbec kreativní, když jde o chutné a kalorické bomby. Al lo pobre, za tímto názvem, jehož doslovný překlad zní na chudý způsob, se ve skutečnosti skrývá velice bohatá krmě. Obrovská kopa hranolek s majonézou, smaženým masem a vejcem. Až budete mít smaženého nad hlavu, dejte si humitas, vynikající směs rozmixované uvařené kukuřice zabalené v kukuřičném listu. Skvěle chutná s olivovým olejem. V létě přijde vhod Mote con huesillo. Studený a sladký nápoj, za nímž se skrývá uvařená sušená broskev v kompotu s různými druhy obilí. Podává se v kelímku s brčkem.
Pozor na námořníky
Národním drinkem Chilanů je pisco. O jeho původ se přou s Peruánci, s padesáti miliony litrů ročně je Chile ale jeho hlavním producentem. Pisco je destilát z vína vyráběný od 17. století z vinných hroznů aromatické odrůdy Moscatel. Destiluje se v měděných nádobách a výsledný obsah alkoholu dosahuje 38 až 48 procent. Když Bourdain popíjel v námořnickém baru koktejl Pisco Sour, nechal se slyšet, „…že kdyby tu seděl s námořníky před sto lety, skončil by mrtvý někde v uličce převlečený do dámských šatů. A že si příště dá radši pivo.“ Z toho plyne, užívejte si Chile plnými doušky, ale nepijte s námořníky.
