Říká se, že na výjimečných místech by člověk neměl zanechat víc než své stopy. Tady se nemusíte bát ani toho. Pokud otisknete své nohy do zářivě bílého písku pláže ohraničené temnou zelení džungle, příští vlna tyrkysového zálivu váš otisk smaže a zůstane panensky neposkvrněnou. Jemně vás pohladí teplý vánek, slunce svými paprsky zašimrá na nose a celý svět kolem vás tichounce zašeptá… Vítej v ráji!
Na ostrov Bohol, rozlohou desátý největší ostrov filipínského souostroví, jsem se dostal náhodou. Stačilo jedno setkání v malé děčínské kavárně s úžasně praštěnou zooložkou zabývající se výzkumem podivných malých tvorečků žijících na tomto rajském ostrově. Rozhodování nebylo vůbec těžké. Teploměry po celé zemi ukazovaly minus dvacet a na horách dvakrát tolik. Ve vedlejším domě zamrzla voda. Na Labi surfovali raci na ledových krách. Byl nejvyšší čas někam zmizet.
Tak jsem ani na chvilku neváhal a přijal pozvání do tropů, abych se stal fotografem projektu Tarsius. Neměl jsem tušení, co mě čeká. A vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel, protože si nejsem jistý, zda by se v ráji mělo přemýšlet. Když sedíte na terase bungalovu nad úrovní vrcholků palem, sledujete horizont oceánu rozbitý malými ostrůvky, stejně vás napadají samé nesmysly.
Všechny krásy vesmíru
Když se přenesete přes úvahy o nekonečné lehkosti bytí, krásách vesmíru a nesmrtelnosti chrousta, skončíte zcela realisticky v ledničce u vychlazeného vína. Musím se přiznat, že hned první večer na Filipínách jsem si vzpomněl na exkluzivní Orient bar a vždy okouzlujícího pana Kristiána, jak šeptá do ucha půvabné Adině Mandlové: „Poslední vzpomínka z mé egyptské cesty. Vzpomínám si jasně na ten okamžik, kdy jsem si je kupoval v Cairu. Byla tropická noc, palmy šuměly, moře zpívalo svou ukolébávající píseň, cikády toužily po svém bledém milenci Měsíci a noc voněla skořicí a kávou a nad tím vším vznášel se tichý nápěv moslemínovy písně ze vzdáleného minaretu...“ Tady naštěstí nejsem v Cairu, a tak mě nebudí ve čtyři ráno muezzin voláním Alláh il Alláh, protože převážná část populace ostrova je křesťanská. Cikády se také poměrně krotily. Skořici a kávu jsem v noci necítil, jen bledý milenec Měsíc mě několikrát vzbudil, když mi svítil přímo do obličeje.
Čím mám tedy okouzlovat neznámé krásky v nočních podnicích? O tom, že jsem statečný korzár, je pravděpodobně nepřesvědčím. Ale když už jsme u těch pirátů, ani zdejším ostrovům se jejich řádění nevyhnulo. Jeden z nejkrásnějších místních kostelů Dauis Church, oficiálně známý jako kostel Nanebevzetí Panny Marie, prý sloužil jako útočiště místním obyvatelům před loupeživými bukanýry. Je to pozoruhodná historická a náboženská stavba na ostrově Panglao, který je s Boholem spojen dvěma mosty. Kostel je známý svou nádhernou španělskou koloniální architekturou a legendární studnou uvnitř, o které se říká, že má léčivé vlastnosti.
Svatba v ráji
O Filipínách se hovoří jako o jedné z nejoblíbenějších svatebních destinací. Těžko se divit, vždyť v ráji to celé začalo. Resorty jsou tu opravdu nádherné, zvláště ty na bílých plážích ostrova Panglao. Mezi ty pravidelně nejlépe hodnocené patří Amun Ini Beach Resort. Když trávíte většinu času terénním výzkumem v džungli a spíte v hamace, ať chcete, či nechcete, je to na vašem vzhledu po čase vidět. V táboře výzkumníků vypadají všichni stejně, ale když se nedopatřením ve chvílích volna dostanete na místa, kam v daný okamžik úplně nepatříte, cítíte se trochu jako nahý v trní!
Bylo asi půl třetí odpoledne. Vedro, že by člověk sám sebe ze stínu nevyhnal, tedy pokud je normální. Vlekl jsem fotografickou výstroj po pláži a horký písek mě pálil do chodidel. Mokrý, zpocený, nevábného vzhledu jsem nechtěně pronikl na území exkluzivního resortu. Plížil jsem se tedy těsně po hranici příboje, abych nerozšlápl volně pohozené brýle od Armaniho nebo nezakopl o kabelku s iniciály LV. Se zrakem cudně sklopeným jsem prošel kolem lehátek, abych náhodou nepadl svým nehodným zrakem na některou celebritu.
Jak jsem se tak snažil skrývat se svou image plážového bezdomovce, vstoupil jsem přímo do centra dění. Na zářivě bílém písku v barvě nevinnosti oděná stála nevěstinka se svým vyvoleným. Do tmavě růžova opálený jinoch těsně po padesátce, bosý, v trendy ohrnutých kalhotách a rozepnuté košili, kroužkuje tu snědou krásku s vlasy staženými do drdolu. Kameraman, fotograf a rozzářený personál hotelu stvrzují to štěstí milenců nadšeným potleskem a sklenkou perlivého moku. Stál jsem ve stínu palem a po tvářích mi tekly slzy. Nebyl jsem ani tak dojatý tím posvátným obřadem lásky. Spíše mi při pohledu na nevěstu bylo líto, že někdo nařídil nosit v ráji šaty. Pak se můj zrak stočil na ženicha a v té chvíli jsem to pochopil. Když jsem pak vlekl dál své vybavení po pláži, nemohl jsem se zbavit dotěrné otázky: „Patří vůbec svatby do ráje?“
Noční skřítci
Mimo luxusních resortů a skvělého potápění nabízí ostrov i spoustu unikátních přírodních pokladů. Mezi ty nejvyhlášenější patří Chocolate Hills. Ale na čokoládu tady zapomeňte. Podle legendy je tato neobvyklá krajina posetá kopečky čokoládové barvy vlastně nepořádek po obrech, kteří tady spolu bojovali. Z kamenů, které po sobě házeli, vznikly kopce. Romantičtější varianta hovoří o slzách obra zamilovaného do člověka. Další verze se zmiňuje o vesničanech, kteří krmili nenasytného obřího buvola zkaženým jídlem a on pak… Zůstaňme raději u těch slz.
Tisícovka kuželovitých kopečků, které se v období dešťů zazelenají, je nádherně vidět z vyvýšené rozhledny s 360stupňovým výhledem. Během svého pobytu určitě nevynechejte plavbu po řece Loboc, která přiblíží krásu místní divoké přírody. A symbolem filipínské divoké přírody je právě tvor, který mě na ostrov dostal. Jeden z nejmenších žijících primátů planety – nártoun filipínský. Malý tvoreček, který málem doplatil na svou roztomilost. Díky práci českých vědců pod vedením zooložky Milady Řehákové, kterou jsem překřtil na doktorku Mili, se podařil prosadit zákon o ochraně nártounů zamezující neregulovanému odchytu těchto úžasných a jedinečných tvorů.
V kůži výzkumníka
Myslíš, že je normální, aby se dva dospělí lidé motali dobrovolně v džungli uprostřed noci, a navíc v dešti?“ ptám se tmy vedle sebe. Tma je chvíli ticho, je slyšet jen déšť. Nakonec mi tma odpoví: „Jasně, že není!“ Cítím, že se tma usmívá, a přistihuji se, že se usmívám taky. Dva blázni. Já a tma. Najednou tma zabliká čelovkou. „Půjdeme!“ zavelí tma, která ve světle baterky získala podobu mladé ženy. V pláštěnce, s malým světýlkem na čele připomíná bludičku.
Následuji doktorku Mili do džungle, abych se na pár dní stal součástí jejího světa nočních skřítků. Stoupám po úzké rozbahněné pěšině v gumákách po výzkumníkovi, kterého jsem nikdy neviděl, a nevím, zda jsem mokrý více od potu nebo od deště. Pokaždé, když si musím utřít nos nebo mě skolí záchvat kašle, se v duchu proklínám, proč někde v suchém ateliéru nefotím krásné dívky. Pár metrů přede mnou kráčí divná postava v pršiplášti osvětlená mdlým světlem čelovky. Občas se zastaví a podivnou železnou konstrukcí otáčí, jako by chtěla rozhrnout černou hradbu džungle. Vyčerpán dvoudenní cestou a horečkou se tak každým dalším krokem filipínskou džunglí propadám do vlastního světa stínů a zvuků.
Ze změti prapodivných myšlenek mě vytrhne zatahání za ruku. „Slyšel jsi to? Teď… zase… Tos musel slyšet!“ sundá si postava kapuci a promění se v mladou zooložku. „Mili, já tě blbě slyším. Víš přece, že mám zalehlé obě uši!“ „No jo, ale tos přece musel slyšet. To je tvoje první nártouní volání!“ usmívá se Mili a já v té chvíli přesně nevím, jestli si ze mne nedělá blázny.
„Jsi unavenej, nebo se podíváme ještě na hřeben?“ kopne doktorka do mé mužské ješitnosti. „Néé, v pohodě, ještě můžeme pokračovat!“ lžu jí i sám sobě. Následuji ji nočním pralesem a nechám si odkrývat tajemství telemetrického sledování nártounů filipínských. „Tady je signál silnější… teď slábne… tady, tady to bude. To bude čtyřka. Určitě!“ mluví už spíš sama k sobě. Jak zapisuje údaje z džípíesky do rozmoklého notesu, mění se mi pomalu obraz trochu nesmělé holky ze severních Čech, se kterou jsem se prvně potkal před pár měsíci v kavárně, v terénního vědce zcela propadlého svému výzkumu. Když mě pak znovu nechává na stezce daleko za sebou, říkám si v duchu: „Třeba se ti tu před objektivem rodí nová Jane Goodalová.“
Až vás obklopí nádhera ostrova Bohol, jeho pláže a laskavé teplé moře, udělejte si čas na návštěvu záchranného centra pro nártouny. Ti malí, noční skřítkové patří totiž k Boholu stejně jako Čokoládové kopce, bělostný písek, průzračné zátoky a příjemní usměvaví lidé. Budete je moci obdivovat i díky stopě, kterou tu po letech výzkumu zanechali čeští vědci. A takové stopy jsou v pořádku.
Text a foto: Petr Slavík
