Lyžařský svět si ho přivlastnil pod jménem Mathias Zdarsky, protože jeho hvězdná lyžařská kariéra se odehrála v Rakousku. Na kopci  Muckenkogel, který se zvedá pouhých padesát kilometrů od Vídně a měří jen 1248 metrů, spustil Matyáš Žďárský revoluci. Přeučil skandinávské běžkaře na alpské sjezdaře. Vyrobil jim pevné vázání a nový typ bot, vymyslel zatáčení pluhem i přívratem, odstartoval první sjezdový závod a dal pravidla slalomu, naučil lyžovat desítky tisíc lidí. Na jeho žáky pak už zbyla jediná zásadní inovace, aby vyměnili jednu dlouhou lyžařskou hůl za hole do každé ruky.  

K tomu si přibral další dvě specializace, které dosud zachraňují životy na horách. Jako lavinový expert vyvinul metodiku ochrany před lavinami a jako specialista na přežití zavedl do praxe bivakovací vak. Dodnes je mezi lyžaři a horolezci známý jako „žďárák“. Patří do standardní bezpečnostní výbavy všech, kteří se vydávají do hor. 

Učitel i žák rakouských škol     

Matyáš Žďárský je zapsaný do matriky jako Matěj roku 1856 v Kožichovicích u Třebíče. Česká rodina má sedm dětí a on je poslední. Otec umírá pouhý měsíc po jeho narození.

Matyáš si v dětství nešťastně poraní oko a do konce života na něj neuvidí. Přesto prokáže urputnou vůli a vychodí českou obecnou školu, reálné gymnázium v německy mluvící Jihlavě a německý učitelský ústav v Brně.

Učí od roku 1874 nejprve ve Vídni, poté Elsenreithu a konečně v trestnici Stein v Křemži na Dunaji. Podniká studijní cesty po Švýcarsku, Německu, Francii, Bosně, Itálii a severní Africe. Studuje malířství na akademii v Mnichově a techniku na polytechnice v Curychu, což jsou konzervativní instituce, které paradoxně vychovaly mnoho špičkových nezávislých osobností. V roce 1889 kupuje podhorský statek Habernreith poblíž Lilienfeldu. V těchto místech končí Alpy a klesají k Vídni do Panonské pánve.

Lyžařští nadšenci, jásejte!

Již jako statkář si objednává první lyže z Norska. Je to ve stejné době, kdy tak učinil i Josef Rössler-Ořovský, aby sjel Václavské náměstí v Praze, a hrabě Jan Harrach, aby vybavil lesníky v Krkonoších dopravním prostředkem do hlubokých závějí.

Na rozdíl od nich, kteří na lyžích spíše chodili, Žďárský chtěl raději jezdit. A to na velice dlouhých lyžích s vázáním podobným dnešnímu běžeckému nešlo. Šest let proto zkracoval lyže na dva metry, vyvíjel pevné kovové vázání a tvrdé boty. Tak zvané lilienfeldské vázání nechal patentovat roku 1896. Tentýž rok vydal učebnici sjezdového neboli alpského lyžování Lilienfelder Skilauf-Technik (Lilienfeldská lyžařská technika). Kniha se během následujících tří desetiletí dočkala šestnácti dalších vydání.

Vojáci potřebují všechno nejlepší

Žďárského lyžování i vybavení velmi připomíná dnešní skialpinismus, ve kterém se kombinuje strmý sjezd a prudké stoupání, v případně nutnosti i chůze pěšky, nebo dokonce horolezectví s cepínem v ruce. Není divu, že se o něj velmi zajímala rakousko-uherská armáda, která nutně potřebovala prostředky na boj v zimních horách. Jak to bylo od generálů prozíravé, velmi brzy ukázala 1. světová válka, ve které se bojovalo i na nejvyšších místech Evropy, na ledovcích a v drsných zimních podmínkách.  

Na stejných svazích, kde sám lyžoval a experimentoval, učí vojáky i civilisty lyžovat. Mužů, žen a dětí bylo podle úředních záznamů 20 000! Velká část z nich absolvovala výcvik na hoře Muckenkogel nad Lilienfeldem. Dnes je to menší, ale oblíbené lyžařské středisko nad hlavní městem Dolního Rakouska Sankt Pölten. Každý lyžař může okusit svah, kde odstartovala historie bílého sportu.

Pluh je základ lyžování

Lilienfeldská technika využívala k bezpečné jízdě strmým svahem přívraty a pluh. Sloužily k zatáčení a brzdění. Je to velmi podobné, jako se učí začátečníci lyžovat i dnes. Oproti tradičnímu skandinávskému telemarku dokázal Žďárský zkrátit oblouk, rozšířit stopu, snížit postoj, předklonit se a využívat hůl k udržování stability. Sjezd byl najednou bezpečnější. Žďárský už roku 1896 jede na lyžích rychleji než 100 km/h. Jeho rychlostní rekord bude překonán až roku 1930 ve Švýcarsku.

Posléze učí nejen v rakouských Alpách, ale také v Beskydech, Karpatech, v Německu a Švýcarsku. Aby dokázal výhody své lyžařské techniky, uspořádá v lednu 1905 závod ve sjezdu na dlouhém a strmém svahu Breite Ries na hoře Schneeberg. Dosavadní vyznavači telemarku uznali v cíli, že Žďárského lyže a vázání jsou lepší než jejich.

19. března pořádá další závod. Do historie se zapisuje jako první slalom na světě. Startuje se z Muckenkogelu. Trať směřuje na sever, měří dva kilometry a určuje ji 85 branek. Závodí 23 mužů a jedna žena. Kromě času se hodnotí lyžařský styl a počet pádů. V dnešním pojetí by to byl obří slalom. Jeho model spatří návštěvníci Lilienfeldského regionálního muzea v hlavním výstavním sálu. 

Osudová lavinová nehoda Matyáše nezlomí

V rakousko-uherské armádě působí od roku 1908 jako civilní lyžařský instruktor. Později se vypracuje na lavinového experta. To se mu málem stane osudným. Roku 1916 vede záchrannou výpravu hledající vojáky zavalené lavinou v Gailtal nedaleko dnešního skiareálu Hermagor. Na záchranáře bohužel padá druhá lavina. Žďárský jako šedesátiletý muž utrpí mnohočetná zranění.

S vážným tělesným postižením se vrací na statek Habernreith. Železná vůle mu velí, aby se nevzdal. Neustále cvičí. Osm let od úrazu se znovu postaví na lyže. Ještě s osmi křížky na krku lyžuje. Teprve roku 1939 už není schopen se sám o sebe postarat a stěhuje se do hotelu Pittner v Sankt Pöltenu. Roku 1940 v něm umírá. Je mu 84 let. Hrob má na louce u lesa poblíž svého statku Habernreith.

Vojenské a civilní řády

Mathias Zdarsky získal za své výsledky v civilním i vojenském lyžování tři vysoká státní vyznamenání. Rytířský kříž řádu Františka Josefa obdržel ještě za rakousko-uherské monarchie přímo od císaře roku 1916. Demokratická Rakouská republika mu udělila zlatou medaili Za zásluhy roku 1931. Fašistický režim mu dal důstojnický kříž Řádu za zásluhy 1936.

Setkání se slavným jménem

• Horská chata Zdarsky-Hütte stojí na vrcholu Traisenberg v Türnitzer Alpen nedaleko jeho Lilienfeldu. Slouží turistům a lyžařům.
• Mount Zdarsky se vypíná na antarktickém poloostrově Grahamova země.
• Přespolní běh Matyáše Žďárského se pravidelně v září koná v jeho rodných Kožichovicích u Třebíče. 
• Regionální muzeum Zdarsky-Museum je otevřeno v Lilienfeldu.
• Nostalgická lyžařská skupina pořádá každý rok v březnu sjezd na historických lyžích po trase prvních slalomových závodů z Muckenkogelu.

Proč se v Alpách a Krkonoších lyžuje?

Ve Skandinávii se lyžovalo od nepaměti, ve středověku se tam na lyžích válčilo i obchodovalo. První moderní závody v běhu na lyžích se konaly roku 1843 v Norsku. Nikoho jižně od Baltu to však nezajímalo. Až roku 1888 překonali celé Grónsko Norové pod vedením Fridjofta Nansena. Šli na lyžích. Pozdější slavný polárník se stal díky reportážím a fotografiím globální celebritou. Svět zachvátilo nadšení pro lyžování.

Norská lyžařská technika zvaná telemark přesně odpovídala tamějším přírodním podmínkám. Dlouhé, rovné a štíhlé lyže osazené řemínkovým vázáním s volnou patou se hodily na dlouhé přesuny panenskou krajinou bez velkých převýšení. Kopce se sjížděly elegantním táhlý obloukem v nákleku. Ostatně jinak to s tímto vybavením ani nešlo.

Další historii už známe: Když se telemarské lyže dostaly do hor, ujaly se jich šikovné ruce kutilů po celé Evropě. Matyáš Žďárský byl nejúspěšnější, ale podobně jako on pracovali řemeslníci na svých vylepšených modelech v Krkonoších a Alpách.   

Ždárský a ženy: dítě své doby

„Dámy by se měly naučit čtyři věci, kterých se mají při lyžování držet: stopu, hůl, vzdálenost a ústa,“ měl ve stáří prohlásit Matyáš Žďárský. Byl dítětem své doby, ačkoliv ji v mnohém popostrčil kupředu. Starý mládenec přitom ženy velmi podporoval. Ale ženy, které nechtěly sportovat, označoval za husy z gauče.

Mezinárodní svaz alpského lyžování, založený právě Žďárským, registroval před první světovou válkou téměř dva tisíce členů, z nichž byly dvě stovky ženy. Deset procent je hodně na dobu, kdy ženy ještě nemohly volit ani studovat na univerzitách.

První lyžařské průkopnice lyžovaly v sukních, ale Žďárský ze zdravotních důvodů doporučoval ženám kalhoty. „Měla bys být oblečená jako džentleman! Ale rozumný!“ zněl jeho komentář k faktu, že kalhoty se spodním prádlem schnou rychleji než sukně se spodničkami.

Techniku lyžování s jednou holí hájil až do 30. let, kdy už bylo dávno jasné, že dvě jsou lepší než jedna. Z té doby se zachovala historka, jak okolo jeho statku sjížděla dcera sousedního zemědělce. „Zrádkyně!“ volal na ni Žďárský, protože v každé ruce svírala jednu hůlku.

Žďárského bivakovací vak

Lidé, kteří se pohybují na horách, nikdy nemohou být vybaveni na všechno počasí, které se jim postaví do cesty. Potřebují lehkou výstroj, která je přiměřeně ochrání před větrem, chladem, deštěm a sněhem. Na to ostatní je bivakovací vak. Když přijde nečekaný nečas, sněhová bouře, mlha nebo padne tma, nezbývá nic jiného než vybalit z batohu bivakovací vak, se vším oblečením vlézt dovnitř, přitisknout se ke skále nebo se zahrabat do sněhové jeskyňky a doufat, že lepší příští bude brzy.     

Žďárského bivakovací vak je nepromokavý vak, zakrytý shora zipem nebo tkanicovým uzávěrem. Nouzově chrání přes chladem i vlhkem. Dnes se šije z lehkého silonu, dříve z impregnované celtoviny. Tvarem připomíná spací pytel nebo horolezecký závěsný stan. Vyrábí se v provedení pro jednoho nebo dva nocležníky. Do vojenské a později civilní praxe ho zavedl Matyáš Žďárský v Rakousku, odkud se rozšířil do celého světa.

Autor: Jakub Turek

Foto: Jakub Turek