Pražská galerie Rudolfinum představuje výstavu citlivého dialogu české architektky a básnířky Pavly Melkové s britským sochařem Antonym Gormleyem. Jejich spojení dovoluje nahlédnout do intimních sfér uvažování dvou výjimečných osobností o umění, architektuře a poezii.
Pavla Melková a Antony Gormley se nepotkávají poprvé. Před dvěma let vydali publikaci s názvem Gravitační pole nevyslovitelného, která prozrazovala netradiční přístup ke knižnímu médiu. Na jejích stránkách se projevilo nebývalé porozumění obou tvůrců. Melková ve své praxi spojuje přesnou architektonickou artikulaci s volně poetickou imaginací. V dialogu s kresbami britského sochaře se zhmotňuje jejich chápání linií, čar, obrysů, a především vztahů a jejich tenze vně i uvnitř vymezeného prostoru.
Nová výstava je přirozeným vykročením z tištěné plochy do reálného prostoru a dalšího média. Pomyslná stejně jako doslovná artikulace se zhmotňuje v historické budově pod kurátorskou dikcí samotné Pavly Melkové společně s ředitelkou galerie Julii Bailey.
O radostné spolupráci jsme si povídali s Antonym Gormleyem krátce před vlastní vernisáží. Svou rytmickou angličtinou jasně pronáší věty s důrazem na stěžejní slova, která nesou zásadní význam, když hovoří o citlivosti a vzájemném souznění, s jakými přistoupili ke společné výstavě. S monumentálními, prostorovými site-specific instalacemi, sochami, se prolínají jemná slova a verše. Křehkou a současně mocnou konstelaci mezi díly a jejich tvůrci doplňuje či spíše naplňuje participace diváka.
Můžete popsat váš vzájemný vztah a ocenění?
Velice si Pavly vážím, je to výjimečná žena s jedinečnou citlivostí. Jako architektka je přísná ve svém definovaní architektury a jejího jazyka, který redukuje na čisté formy. Jako básnířka je extrémně citlivá k bezprostřednímu světu. Její básně jsou jako haiku, jen s několika slovy navíc, které přitahují plnou pozornost k společnému bytí. Prostřednictvím své poezie chápe vztah mezi světem, který vytvořil člověk, a světem, který nás jako lidstvo přesahuje, zcela nevšedním způsobem.
Jak vznikla idea výstavy?
Potkali jsme se v době, kdy jsem měl výstavu v kostele sv. Anežky. Dlouze jsme mluvili a naše setkání bylo výjimečné v mnoha ohledech. Cítil jsem, že je neobyčejná osobnost. Oba rozumíme syntaxi architektury, jeho jazyku a zároveň je nám vlastní citlivost pro prožitek přítomnosti, což je velice vzácné. Když přišla příležitost vytvořit něco společně, doslova jsem se jí chopil. Výstava spojuje dvě oblasti, Pavlu v poezii a mě v soše. Mým zdrojem, ze kterého vše vzniká, je kresba. Je to druh ladícího nástroje.
Výstava je však jiné médium než kniha.
Myslím si, že je zhmotněním naší knihy a také příležitostí pustit se na pole experimentu, které není ani přírodou, ani reprezentací již známých věcí. Poezie a kresba jsou jako vůně nebo zvuk, které nás mohou naladit k zážitku z prostoru. Osobně je pro mě vzrušující fakt, že budova Rudolfina je konstruována pro kontemplaci nad uměním. Vznikla však v jiném období. Tmavé prahy, vstupy a koridory, spoje mezi stěnou a podlahou či horní světlo bez možnosti vidět nebe vytváří komnaty koncentrace zasvěcené umění 19. století, umění minulosti. Nyní je používáme v přítomném čase, kdy se funkce umění proměnila. Forma a syntax architektury se staly syrovým materiálem pro naši výstavu. Je to velice zajímavé, protože je používáme zcela jiným způsobem – jako rezonanční komnaty pro témata, která jsou uvnitř diváka, ne v dílech. Případně se objeví v momentě, kdy divák vstoupí do prostoru díla. Je to velice zajímavé. Každá výstava je svým způsobem testovacím polem pro otázky o její vlastní definici, jak může fungovat a jakou rolí v ní má divák.
Jak tedy pracujete s výstavou na rozdíl od realizace ve veřejném prostoru?
Výstava je umělá věc, behaviorální experiment. Umění, v mém případě socha, předstírá, že je divadlem v daném čase. Výstava je dočasná prezentace sochařských děl. Vlastně popírá primární funkci sochy, kterou je vytvoření místa, respektive nalezení daného místa, které je konkrétní, kam lidé přicházejí a nachází dialog mezi sochou a místem. Nejde jen o geografickou pozici onoho místa, ale jedná se o komunitu a kulturu. Pevně doufám, že tématem naší pražské výstavy je tzv. vaše zkušenost, individuální, konkrétní zkušenost každého diváka. Je to však výstava? Není, protože je o nalézání, ne ukazování. Mluvím o nalézání něčeho uvnitř nás.
Jak v médiu výstavy vnímáme prostor či místo kolem nás?
Cítím privilegium při spolupráci s Pavlou a uvnitř této budovy. Nejedná se o naleštěné předměty, které mají vlastní hodnotu. V žádném díle, které ukazuji, není obsažena hodnota do momentu, než se propojí se zkušeností v přítomném čase vnímatele, účastníka nebo spolupracovníka. Umělecké dílo nevzniká bez diváka. Když bychom to porovnali s realizací na konkrétním místě, například permanentně instalované na pláži, není to jen participace diváka, ale celé přírody. Na sochu působí moře, organismy kolonizují její povrch. Stojí tam dnem a nocí, svítí na ni slunce, působí bouřky. Ve své nehybnosti a tichu je katalyzátorem uvědomění naší vlastní existence. Pro mě je to určitým způsobem ideální situace, když je umění umístěno ve velkorysých rozměrech prostorově a časově.
Co mohou diváci od pražské výstavy očekávat?
Nevíme, já nevím, jak budou lidé reagovat. Může se stát, že to bude hrozné selhání, kdy návštěvníci nepřijmou naše pozvání a budou považovat výstavu za nudnou. Žijeme v časech, kdy lidé vyhledávají tzv. selfie experience, resp. chtějí být součástí události, nebo naopak očekávají, že jí budou rozptýleni, a vzdálí se tak od sebe sama. Se vší skromností tohle je jiná nabídka. Nejedná se ani o vybuzení vlastního ega, ani o událost, při které zůstanou ohromeni a beze slov. Tato výstava je jednoduchým nástrojem, jak zakusit vlastní zkušenost způsoby, kterými jsme předtím nebyli schopni.
