V plné sezoně připadá na 800 obyvatel Hallstattu sedm tisíc převážně asijských turistů denně. Ještě na konci 19. století přitom nebylo možné dostat se sem jinak než lodí, první cestu postavili pomocí výbušnin roku 1890. Chodilo se po uzounkých cestičkách, do některých výše položených domů se vstupovalo půdou na střeše, což platí dodnes. Přestože je Hallstatt v nepandemických časech pod turistickou palbou, nepůsobí dojmem Potěmkinovy vesnice sloužící jen k potěšení návštěvníků. Opravdu tu žijí lidé. Vrásky na čele asi místním dělalo užívání dronů, proto na mnoha místech uvidíte cedulky s nápisem „no drone zone“. Turismus představuje hlavní zdroj příjmů, v minulosti byla artiklem číslo jedna sůl.
Procházím uzounkou uličkou s mnoha romantickými zákoutími. „K čemu myslíte, že sloužila tahle lavička?“ ptá se mě Cristiana Campanile, místní průvodkyně. Samozřejmě, že k odpočinku, ovšem tvrdě zaslouženému. Chvilku oddychu si zde dopřávaly ženy během cesty na Solnou horu, kde jejich muži v potu tváře dobývali sůl. Zapotily se ale i jejich družky, které cestu nahoru absolvovaly i čtyřikrát denně, aby si na záda naložily čtyřicet až sedmdesát kilo soli. Pokud měly malé děti, nesly i je, ani těhotenství nepředstavovalo překážku. Halštatské ženy musely mít fyzičku vrcholových sportovkyň, říkám si při pohledu na kopec před sebou.
Proniknout do sedm tisíc let staré historie zdejší těžby „bílého zlata“ je dnes pohodlné. Na Solnou horu (1030 m n. m.) vás vyveze lanovka, tedy pokud si nechcete cestu sami vyšlápnout, což trvá zhruba hodinku. Nahoře vás čeká Rudolfova věž, vybudovaná v roce 1282 vévodou Albrechtem I., který ji pojmenoval po svém otci Rudolfu I. Dříve měla obrannou funkci, během Solné války sloužila jako opěrný bod proti salcburskému arcibiskupovi Konrádu IV. Dnes je z ní restaurace. Samotná prohlídka nejstarších solných dolů na světě je zážitkem. Dolů nemusíte po schodech, můžete to vzít šupem pěkně po hornicku, důlní skluzavkou. Průvodce doporučuje nebrzdit, zaklonit se a ničeho se nechytat. Druhá skluzavka měří 64 metrů, což jí vyneslo prvenství – je nejdelší dřevěnou skluzavkou v Evropě. Neméně atraktivní tečkou pro malé i velké je jízda důlním vláčkem.
Bílé zlato
Bohatá ložiska soli byla důvodem, proč tato těžko dostupná lokalita přitahovala člověka už před tisíci lety. Zřejmě již v neolitu si lidé chodili do kopců nad jezerem pro tento zdroj důležitých minerálů. Sůl je ukrytá i ve slově Hallstatt. Podle jazykovědců lze hledat kořeny v řecké slabice „hal“, odvozené od řeky Halys neboli „Solné řeky“ v Thrákii. Hallstatt leží v samém srdci Solné komory (Salzkammergut), jak se oblast Severních vápencových Alp nazývá. Rakouská obec udělala díru do světa roku 1846, kdy zde důlní inspektor Johann Georg Ramsauer při těžbě štěrku náhodně objevil několik hrobů. Následovný průzkum přinesl ohromující nález. Údolí Salzbergtal sloužilo jako pohřebiště, historikové odhadují, že zde v období 8. až 4. stol. př. Kr. bylo pohřbeno na 4000 lidí. Ramsauer jako skvělý kreslíř hroby dokonale zdokumentoval. Některé byly prosté, jiné dokládaly, jak sůl vynášela. Ve starší době železné, kdy byl obchod s bílým zlatem na vrcholu, žila v Hallstattu vrstva boháčů, která tento byznys řídila a jejíž společenský status odrážel i obsah jejich hrobů. Zboží v podobě luxusních šperků, prvních skleněných nádob ve střední Evropě, tepaných bronzových nádob, mečů, z nichž některé měly rukojeť ze slonoviny, jemně dekorovaná keramika, baltský jantar a další nálezy dokládají, že obyvatelé Hallstattu měli obchodní svazky s ostatní Evropou.
Rakouský císař František Josef I. s manželkou Alžbětou často pobývali ve své letní rezidenci v Bad Ischlu. Během jedné ze svých návštěv zavítali i do nedalekého Hallstattu, aby na vlastní oči viděli Ramsauerův unikátní nález. Císařská výsost musela být uchvácena, protože v roce 1855 Ramsauerovi udělila Zlatý kříž za zásluhy a další pocty. Pozoruhodný byl i Ramsauerův osobní život. Stihl se třikrát oženit a měl 21 dětí. Objevitel nekropole, jež odkryla unikátní nálezy a přiměla archeology označit starší dobu železnou za dobu halštatskou, zemřel roku 1874 v Linci ve věku 79 let.
Memento mori
Kostnice mě fascinují a děsí zároveň. Cítím se jako divák nahlížející za oponu, kdy na jednu stranu máte pocit, že byste to neměli dělat, ale na druhou si nemůžete pomoct. Už padla tma a s lucernou se procházím obcí se slanou minulostí. Halštatští nebožtíci mají krásné místo posledního odpočinku s romantickým výhledem na jezero. Jenom jim je tady trochu těsno. Malou kapacitu proto byli jejich předkové nuceni řešit prozaicky – po patnácti letech po pohřbu rakev znovu otevřeli a vyjmuli části zabírající nejvíce místa. „Katolická církev nepovolovala kremaci a katolíky bylo nezbytné pohřbívat v posvátné půdě. Vystavit jejich ostatky a poukázat na memento mori, nevyhnutelnost smrti, která nedělá rozdíl mezi boháčem a chudákem, bylo chytré i praktické řešení,“ vysvětluje mi Cristiana.
Lebku a dlouhé kosti zemřelých uložili do kostnice, nacházející se v přízemí kaple sv. Michaela, jejíž existence se datuje od dvanáctého století našeho letopočtu. Najdeme zde 1200 lebek úhledně vyskládaných podle rodinné příslušnosti. Co kus, to originál, to platí v Hallstattu dvojnásob. Polovina lebek je totiž ručně pomalovaná symboly se jmény nebožtíků. Malování lebek ale není výlučně záležitostí Hallstattu. Tímto způsobem se posmrtně zdobilo i v jiných horských oblastech Rakouska, Švýcarska a Německa. Halštatská kolekce je ovšem největší svého druhu v Evropě. Zlatým věkem halštatské lebeční malby bylo 19. století. Souvisí to s obdobím, kdy se začala více vyzdvihovat individualita člověka. Poukazovat na společenskou rovnost kosterními pozůstatky již nebylo tak žádoucí. Pozůstalí chtěli vyzdvihnout jedinečnost svého předka a odlišit jeho lebku mezi ostatními se mohlo zdát jako dobrý nápad. „Pravda je taková, že přesně nevíme, co lidi vedlo k tomu, aby na lebky malovali. Byli zvyklí pečovat o hrob, a když o něj přišli, možná je to přivedlo k myšlence místo něj zkrášlit lebku blízkého člověka,“ říká Cristiana.
Malování lebek mělo svá pravidla. Poté, co se lebka vyjmula z hrobu, byla ponechána několik týdnů venku, aby ji slunce a měsíční svit vybělily. Následovně rodina předala lebku místnímu umělci, který ji podle přání pozůstalých vymaloval. Nejčastěji se přitom používaly odstíny zelené a červené. Na důkaz slávy, vítězství či lásky se na lebkách pnou růže, obrůstají břečťanem, dubovým listím, nebo je na nich usazena vavřínová koruna. Takto připravené lebky byly uloženy do kostnice a pod ně se vyskládaly kosti. Rodiny často kosterní pozůstatky poskládaly tak, aby příbuzní byli u sebe. Nejstarší zde uložená lebka pochází z roku 1720, některé nepomalované ale mohou být ještě staršího data. Tato tradice byla ukončena v 60. letech minulého století, kdy katolická církev povolila kremaci a tím se vyřešil boj s nedostatkem prostoru na hřbitově. Nicméně nejmladší lebka se datuje až z roku 1995. Byla zde uložena na výslovné přání své majitelky. Pokud někdo z místních touží stejným způsobem obohatit halštatskou kostnici, obec jeho přání vyhoví.
Čínská kopie
Hallstatt, malá obec velkého významu z hlediska přírodního, kulturního i architektonického byla v roce 1997 zapsána na Seznam UNESCO. Je unikátní, ale není na světě jediná. Stojím na hlavním náměstí, jehož téměř věrnou podobiznu vytvořili v Číně. Číňané si Hallstatt natolik zamilovali, že se rozhodli vybudovat si vlastní. Čínští inženýři ale někde udělali chybu, protože, jak mě upozorňuje Cristiana, strany prohodili, takže v asijském provedení stojí domy na opačné straně. Developerský projekt určený zámožné klientele vznikl v provincii Kuang-tung na jihu země, bohatí Číňané si tak na relativně čistém vzduchu mohou užívat alpský klon.
Halštatské jezero po čínsku je ale padesátkrát menší než ve skutečnosti a místo alpských velikánů tu stojí kopečky. Když čínský projekt, na který padlo 940 milionů dolarů, viděla na vlastní oči halštatská delegace, „byla na rozpacích“. Čínské straně zazlívala, že s místními svůj záměr dopředu nekonzultovala. Jak známo, kopií originál nenahradíš a potvrdilo se to i v tomto případě. Pravý genius loci Hallstattu, považovaného za jedno z nejmalebnějších míst na zemi, lze pocítit jen tam, kde historii psala sůl. V rakouské Solné komoře.
Tip: Ubytování u krále Dachsteinu
Rodinná dovolená mnohdy představuje rodičovskou výzvu, jak uspokojit zájmy ratolestí a zároveň si užít vlastní oddechový čas. Na úpatí bezmála tří tisícové hory Dachstein a patnáct kilometrů od Hallstattu, najdete Dachsteinkönig Familux Resort. Už v názvu se skrývá podstata jeho konceptu – královský luxus pro rodiny s dětmi. Resort, jenž byl otevřen v roce 2016, se již stihl zařadit mezi nejvíce inovativní rodinné hotely v Evropě. Pod hlavičkou Leading Family Hotels & Resorts poskytuje vše, co by si mohli malí i velcí přát pro dokonalou dovolenou v rakouských Alpách.
Kromě luxusních suite máte možnost pronajmout si privátní chalet a těšit se z vlastní sauny či romantického praskání v krbu. Zatímco se necháte hýčkat ve SPA, nebojte se svěřit své děti do rukou profesionálů. Dětské kluby rozdělené podle věku pečují o blaho batolat až po teenagery. Vyškolený personál je ale připraven postarat se i o miminko. V Dachsteinkönig vědí, že spokojený rodič rovná se spokojené dítě a že to nejdražší, co si můžete dát, je společně strávený čas.
Autor: Barbora Slavíková Literová
Foto: Bwag, Zairon, Uoaei1, Chensiyuan, Dachsteinkönig Familux Resort
