Máte k Brnu velmi silné vazby, i když teď žijete v Praze. Když se řekne Brno, jaká je vaše první emoce?
V Brně jsem přežil celé své dětství. Ba co víc, žil jsem tam do svých čtyřiapadesáti let, no a pak jsem se postupně přesunul do Prahy. Měl jsem zde víc práce, manželku Pražačku, narodily se nám děti, stěhování bylo výsledkem vývoje a logické úvahy.
Nevyčítali vám Brňáci váš odchod?
Zeptejme se, co to znamená Brňáci? Brňáci jsou velmi různorodá skupina. Někdo z nich se mě ptá, proč jsem se přestěhoval, a tak mu to vysvětlím tak, jako teď vám. Někdo jiný to může považovat za zradu. Někdo zase tomu nepřikládá žádný zvláštní význam. Nicméně dneska to už přece nefunguje tak, že člověk žije na jednom místě, a nikdy už to nezmění. Je běžné, že se stěhujeme za prací, za rodinou a podobně.
Jak často se do Brna vracíte?
Upřímně, teď už zas tak často ne. Jednak už tam žádné příbuzenstvo nemám, jednak už ani divadlo v Brně tolik nedělám jako kdysi. Když režíruju novou hru, tak už se mi nechce být dva nebo tři měsíce mimo domov. Jedině, když se naskytne nějaká práce v rozhlase nebo TV, nebo když se vydám za rodiči na hřbitov.
Každá povídka v knize Strašidelné Brno se váže ke konkrétnímu místu. Která brněnská čtvrť je ta vaše?
Já jsem vyrostl v Černých Polích, v ulici Antonína Slavíka, úplně nahoře, kde byla slepá ulička naproti dětské nemocnici. Protože tam nejezdila auta, tak jsme si tam chodili jako děti hrát. Když ještě jezdily poštovní vozy tažené koňmi, tak mě můj táta posílal sbírat koblížky, aby mohl hnojit květináče. Přesto – počítám, že jsem se za svůj život v Brně asi patnáctkrát stěhoval. Bydlel jsem v Zemědělské ulici, kde otec koupil domek, pak na dalších místech, na Bayerce, na Francouzské, Bratislavské čili v brněnském Bronxu, na Obilním trhu…
Kam se nejraději vracíte, když přijedete do Brna, třeba na setkání s přáteli?
Bohužel mi jich už moc nezbylo. Pokud mám možnost se setkat, rád vidím svého životního kamaráda režiséra Karla Fuksu. Jezdil jsem za mým věrným a dvorním skladatelem Jiřím Bulisem, který bohužel tragicky zahynul. Měl jsem tam taky pár dalších… básníka Zeno Kaprála třeba… Je mi už pětasedmdesát, kamarádi ubývají… Pokud bych měl proto dneska vybrat jedno místo, tak je to nejspíš židovský hřbitov, kam jezdím za rodiči, alespoň dva- až třikrát ročně. Můj otec mi v dětství vždy, když jsme přišli na hřbitov, říkal: „Řekni dědečkovi a babičce, jak si vedeš!“ Tak jsem vždycky musel podrobně popisovat vše, co jsem zažil třeba ve škole. A to mi zůstalo, to, čemu jsem se jako dítě bránil, tak dnes dělám: povykládám rodičům, co je nového v rodině, práci, jak s mým zdravotním stavem… rád chodím za našima.
Příběhy z knihy Strašidelné Brno jsou městské legendy a mýty, nebo jsou pouze výtvorem vaší imaginace?
Příběhy jsou vymyšlené. Snažil jsem se je ale navázat ke konkrétním místům, nebo třeba ke snům, a výsledkem jsou pak jednotlivé povídky. Většinou se nevážou ke skutečnosti, ale spíše ke skutečným místům, jejichž legendu jsem si následně a částečně vymyslel. Některé, jež vycházejí z vlastních zážitků, jsou psané v ich-formě, ostatní jsou vypravěčské.
Třeba na základě vaší knížky legendy zlidoví a budou se v těch čtvrtích tradovat…
Doufejme! Ale nevěřím…
Je Brno strašidelné?
Není, naopak. Brno je, zvlášť v posledních letech, velmi příjemné, pohodové město. A víceméně už navždy zůstane mým domovem, i když už tam teď tolik nebývám. Dokonce jsem mu věnoval ještě jednu knihu, která vyjde v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. Jmenuje se Brno, ty město mých snů a je to novela, která znovu inspiračně vychází z mých zážitků z mládí a z míst, která mám rád.
A myšlenka napsat Strašidelné Brno vyšla z vás?
Nikoli, oslovili mě z nakladatelství. Ukázalo se, že mají dobrý čich, Brno má docela úspěch a že bych měl napsat i Strašidelnou Prahu. Už nějakou dobu si píšu poznámky a nápady a co jsem vyčetl z různých knížek – snažím se, abych neopakoval známé pražské legendy. Protože i když už dlouho žiju v Praze, moje srdce je pořád v Brně. Neznám všechna pražská zákoutí, a asi se do nich už ani nedostanu. Takže jsem přečetl spoustu knížek, pověsti či historické knihy, no a teď se chystám, že si Strašidelnou Prahu taky vymyslím, ale nebudu jednotlivé příběhy vázat na konkrétní místa, ale spíš na různé příhody.
Knihu ilustrovala vaše manželka Petra, která s vámi spolupracuje i v divadle…
Ona je vystudovaná scénografka. Pokaždé, když jsme spolu pracovali na divadelních projektech, tak mi vytvořila obrazovou skládačku s atmosférou budoucího představení. Mně se ty obrázky moc líbí, tak jsem ji oslovil a od té doby ilustruje skoro všechny moje knížky. Akorát aktuální Brno, ty město mých snů ilustruje můj syn Otto. Výborně kreslí, tak jsem si říkal, že to zůstane v rodině. Ale jinak jsem Petru nezatratil, ilustrovala řadu mých dětských knížek i knížek pro dospělé, pracujeme spolu v divadle, takže dá se říct, že jsme jakýsi tvůrčí tandem.
Kdybychom se zamysleli nad tím, jaký otisk zanechalo Brno v uměleckém, potažmo literárním světě… Přijde vám to dostatečné? V posledních letech je tou nejviditelnější snad Skleněný pokoj Simona Mawera. Myslíte si, že je Brno v naší literatuře dostatečně reflektováno?
Já nejsem tak skeptický. Třeba Bogdan Trojak napsal výbornou knížku Brněnské metro, výborný je Kratochvíl, našli by se i další. Kdybychom pátrali více v minulosti, třeba Ivan Blatný už za první republiky popisoval procházky po městě či brněnské ženy, a to dokonce, i když už žil v ústavu v Anglii – pořád se ve své tvorbě do Brna vracel. Takže nevím, zda dostatečně reflektováno, ale určitě Brno není v české literatuře opomíjeno.
Mezi Brnem a Prahou panuje tradiční řevnivost – někdy humorná, někdy možná zbytečně vyhrocená. Dotýká se vás? Předhazuje vám někdo vaší tzv. dvoubytnost?
Mě nikdy nenapadlo, že se z Brna odstěhuju, vždy jsem si myslel, že tam žiju a i zemřu. Okolnosti chtěly, že jsem se odstěhoval do Prahy, kde jsem si zvykl. Já se nevážu tolik na místa, ale spíše na blízké, na rodinu, která tvoří můj domov. No a můj domov je teď teda tady. Ale občas na to někdo poukáže. Když to někdo bere s nadhledem a s humorem, tak to přijímám, rád si vždycky poslechnu třeba vtipy o Pražácích a naopak. Ale upřímně – ten, kdo pěstuje opravdovou rivalitu, tak je blbej.
Při čtení některých vašich strašidelných brněnských příběhů se mi vybavil styl vašeho oblíbeného autora Daniila Charmse.
To nedokážu posoudit. Nicméně Charms je jeden z mých oblíbenců, dokonce jsem byl prvním, kdo zde uváděl Charmse a Veděnského na divadle. Už někdy začátkem osmdesátých let, kdy je u nás ještě nikdo neznal. Začali jsme s ním ještě v HaDivadle, potom v Dejvickém divadle, no a teď naposledy, mimo jiné, ve Studiu Ypsilon.
Z Charmsových textů částečně čerpá váš aktuální dramatický počin právě v Ypsilonce – hra Let do nebe. Cítíte tuto dobu pořád charmsovsky?
Říkal jsem si, že když je taková podivná doba a dějí se různé věci, co se předtím neděly, ať už koronavirus, či válka, tak si tato nekorektní doba zaslouží nekorektní pohled. Proto jsem napsal mozaiku z mých oblíbených autorů, jako je Karel Poláček, Daniil Charms či Ivan Wernisch, a přidal něco ze sebe. Před pár měsíci jsme měli premiéru.
Hra je z mého pohledu povedená – úplně neopouští tradiční, originální poetiku Ypsilonky, ale zároveň je to velmi moderní text.
To byl právě záměr: zachovat jakousi blízkost ypsilonskému duchu, ale napsat něco svého. Jak říkám – v nekorektní době nekorektní kus.
Není to vaše první spojení s Ypsilonkou… Čím vás osobitost této legendární pražské scény oslovuje?
Musel bych se vrátit hodně daleko do minulosti, protože v Ypsilonce jsem nastudoval už několik inscenací a dnes se zde hrají asi tři nebo čtyři moje kusy. Začalo to v 60.–70. letech, kdy jsem byl mladým divadelním adeptem, a tehdy u nás moc divadel tohoto typu nebylo. My jsme do Ypsilonky rádi chodili. Byla divadlem, které nás inspirovalo, bavilo nás svou obrazností spojenou s jeho vůdčí osobností Janem Schmidem, svou netradiční dramaturgií… Moc takových tu nebylo – vedle Ypsilonky hlavně brněnská Husa na provázku, divadlo v Ústí, pražští Okrajáci… Víc nic!
Vaše tvůrčí začátky ale sahají přece jen na Moravu.
HaDivadlo začínalo v Prostějově. Pak nás chtěli zrušit, ale podařilo se nám přesídlit do Brna. A vlastně jsme ani moc netušili, že jsme už v té době byli známí. Začali jsme jezdit do Prahy, hrávali jsme nejčastěji na Chmelnici, a najednou jsme slyšeli, že jsme tajně slavní. Bylo vždy vyprodáno, chodili se na nás dívat zakázaní autoři, chartisté, v hledišti sedával Václav Havel, Jiří Dienstbier a další, a my se zde těšili přízni těchto prominentních diváků. Pak jsme se vrátili do Brna, kde jsme byli spíše za chudáky, ale byli jsme rádi, že existujeme. Probojovávali jsme do repertoáru zakázané autory – za všechny vzpomenu třeba Franze Kafku, právě toho Charmse atd. Byla to komplikovaná doba, ale pracovali jsme s vědomím, že navzdory všem překážkám se nám smysl našeho počínání daří obhájit. Pak se přidaly společné projekty s jinými soubory… V HaDivadle jsem strávil osmnáct let, které dnes zpětně mohu, přese všechno, označit za šťastné. A nemyslím si to sám, dodneška mě občas zastavují lidé s tím, že vzpomínají na sílu divadla v té době.
Dnes se vaše kusy hrají například právě v Ypsilonce, i když v ní nemáte stálé angažmá. Ale také v jiných divadlech, a i v zahraničí. Je pro vás lepší, když spolupracujete dlouhodobě se stejným souborem? Myslíte třeba při psaní na konkrétní představitele – členy souboru?
Nikoli zásadně. Ale ano, občas si řeknu – toto by mohl hrát ten a ten… Soubor znám, trochu vím, kdo se na kterou roli hodí. Nebo naopak – moje oblíbená herečka Jarka Kretschmerová, která v Letu do nebe nehraje, mi nedávno po zhlédnutí představení řekla: „Už chápu, proč jsi mě neobsadil, na mě je to moc neslušný.“
Patříte mezi velmi činorodé autory. Po Strašidelném Brně vám vychází další již zmíněná knížka, měl byste tedy psát Strašidelnou Prahu… Co dalšího chystáte?
Mám nedlouho po premiéře, mohl bych si odpočinout, ale vlastně to úplně neumím. Rád cituji mého kamaráda Bolka Polívku, jenž říká, že: „Umělec, když pracuje, odpočívá, když odpočívá, tak pracuje.“ Takže teď jako by odpočívám, do toho hraju občas v nějakých představeních… A píši si nápady na Strašidelnou Prahu. Loni jsme navíc celé léto natáčeli rodinný seriál Špunti na cestě, hrál jsem v německé pohádce Trpasličí nos, objevil se v roli senilního dědečka Jirky Langmajera v Přání Ježíškovi režisérky Marty Ferencové… Aktuálně žádnou filmovou či televizní nabídku nemám, tak teď přemýšlím, jestli to nebylo poslední zvonění.
Arnošt Goldflam
Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně. V roce 1977 absolvoval studium režie na JAMU v Brně. Během studií režíroval i hrál, po absolutoriu krátce působil v satirickém divadle Večerní Brno. V letech 1978–1993 působil v Hanáckém divadle (Prostějov), po přestěhování se do Brna nazvaném HaDivadlo. Na profilování poetiky tohoto divadla se významně podílel jako režisér, herec i autor. V posledních letech působil jako režisér a herec (na volné noze) v divadlech v Praze (Studio Ypsilon, Divadlo U Valšů, MDP, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo), Brně a Hradci Králové, píše knihy a divadelní hry, vyučoval na JAMU, Literární akademii a příležitostně hraje ve filmu i v divadle. Objevil se v mnoha filmech a seriálech: Tisícročná včela, Četnické humoresky, Něžný barbar, Fany, Dědictví aneb Kurvahošigutntág, O ztracené lásce, Lotrando a Zubejda, Sněžný drak, Proč bychom se netopili, Nuda v Brně… Goldflam je autorem více než osmdesáti her a dramatizací, dnes patří mezi nejhranější české autory.
