Příští rok oslaví vaše firma Advantage Consulting 20 let od svého založení. Pořád vás ještě tato práce baví?
Jednoznačně. Můj obor je velmi inspirativní, dynamický a různorodý, je o obchodu i psychologii. Zahrnuje v sobě všechny obory od strojírenství, IT po ekonomiku a do všech musíte proniknout, abyste do společností našli správné lidi a pomohli jim vytvořit produktivní týmy.
Od kandidátů na pracovní pozice poslouchám jejich úspěchy a příběhy kusu jejich života a firmy, do kterých hledáme lidi nám zase představují svoji kulturu a principy. Stála jsem u zrodu zcela nových společností, a i díky spolupráci s Jihomoravským inovačním centrem jsem měla možnost budovat první týmy dnes již významných společností.
Advantage Consulting jste založila, když vám bylo 26 let. Byl to váš první podnikatelský pokus?
Pokusů probíhalo dost už od dětství, kdy jsem se například rozhodla pěstovat kiwi, což bylo v osmdesátých letech velmi nedostatkové zboží. Měla jsem spočítané náklady, věděla jsem kolik každá rostlina bude mít plodů a za kolik je budu prodávat. Musela jsem být trpělivá, první úroda měla přijít až za čtyři roky. Můj projekt ovšem nebyl zdaleka tak úspěšný jako společnost kiwi.com (smích). Na vysoké škole jsem pak kolem sebe viděla tolik příležitostí, že mě už ani nenapadlo, že by mě měli živit rodiče.
V Brně jste studovala hned dvě vysoké školy – daňové poradenství a psychologii a sociologii. To jsou poměrně vzdálené obory, co vás k tomuto výběru vedlo?
Daňové poradenství, ekonomie, finance a psychologie je to, co mě bavilo a stále baví, ale na jedné škole dohromady to studovat nešlo. Důvod studia na dvou institucích je u mě tedy poměrně prozaický.
K založení vlastní agentury vás podle vašich dřívějších slov přivedl fakt, že vás již existující společnosti nechtěly vzít ani na pohovor. Jak jste na tak velký krok tehdy sbírala odvahu?
Pro realizaci záměru založit si vlastní agenturu jsem odvahu sbírat nemusela. Personalistika mě natolik pohltila, že jsem nepřemýšlela nad tím, že bych v ní něco nezvládla. To, že mě nepozvali ani na pohovor do jiných agentur je pravda, ale brala jsem to tak, že je to jejich škoda. Satisfakcí mi bylo, když za mnou po pár letech přišel majitel jedné agentury, do které jsem jako uchazečka kdysi psala, hledal práci a já mu ji našla.
Samozřejmě procházka růžovým sadem to nebyla. Hlavně první měsíce byly psychicky náročné, protože peníze do startu mi tehdy dali rodiče, a šlo o peníze, které mi celý život šetřili na bydlení. Když jsem viděla, jak rychle z účtu ubývají, začala jsem samozřejmě myslet na variantu, že to celé nevyjde. Nebylo mi líto peněz jako takových, ale bála jsem se zklamání rodičů a možnosti, že to, co z tvrdé práce celé roky odkládali, projedu za pár měsíců. Co mě ale mile překvapilo, byli zákazníci. Neměli problém svěřit mi zakázku. Pamatuji si, že když jsem šla do výběrového řízení na personální agenturu do společnosti Reda za tehdejším majitelem panem Trpělkou, řekla jsem mu na rovinu, že nemám žádné reference a mám jen jednoho zaměstnance, protože jsem firmu založila před pár měsíci, ale že svoji práci miluju, a udělám všechno proto, aby byli spokojeni. Výběrové řízení jsem vyhrála a myslím, že vím proč. Tito lidé totiž také začínali v garáži a věděli, že pro úspěch a pro to, abychom se prosadili, uděláme mnohem víc než zaběhnuté firmy.
V jednom rozhovoru říkáte, že jedním z důvodů rychlého úspěchu agentury byla vaše schopnost najít na každém uchazeči o práci kvalitní stránky. Těch faktorů ale určitě bylo víc. Co dalšího sehrálo roli?
Souhlasím, že náš výsledek je kombinací více faktorů. Zásadní byl přístup – uchazeči mě během pohovorů vždycky opravdu zajímali a chtěla jsem z nich dostat to nejlepší, co můžou nabídnout a pomoci jim získat lepší práci. Dalším faktorem bylo, že jsem vždy se zákazníkem byla v osobním kontaktu od samého začátku, kdy začal formulovat svoji představu o novém kolegovi a dokázala jsem mu i poradit, co třeba na takové pozici nabízí jeho konkurence.
Firmu i představu jsem dobře znala a věděla jsem pak velmi rychle, kdo na danou pozici zapadne. Účastnila jsem se všech pohovorů s kandidáty ve společnosti, a to ve všech kolech. Jedině tak jsem mohla navnímat chemii mezi klientem a uchazečem. Na takový servis byli firmy zvyklé jen u ředitelských pozic, nikoliv u pozice účetní či skladníka.Tento koncept práce byl velkou přidanou hodnotou i pro kandidáty, protože své znalosti a dovednosti často neuměli dobře prodat a stávalo se, že ti, kteří toho uměli nejvíc, byli příliš skromní a bez mé pomoci by neuspěli jen proto, že neumí na pohovoru správně reagovat. Pamatuji si, že se jednou mého kandidáta ředitel společnosti zeptal, v čem je lepší než ostatní uchazeči o danou pozici. Odpověděl jim: „Jak to mám vědět, já jsem je neviděl“. Při otázce na slabé stránky zase začal vyjmenovávat své opravdové slabiny. To zkušený obrážeč pohovorů – fluktuant nikdy neudělá, protože ví, že musí říct něco, co je pro tu pozici výhodou.
Dnes už je situace úplně jiná. Když jsem před 20 lety přivedla na pohovor IT specialistu, tak jsem v podstatě mluvila za něj a vyprávěla jsem co všechno umí, aby práci dostal. Teď těmto lidem leží svět u nohou, podmínky si diktují oni a nabídky od headhunterů mohou přehazovat vidlemi.
Ve vaší firmě pracují především ženy. Čím si vysvětlujete, že mají o personalistiku větší zájem?
Není to tak, že by muži neměli zájem, jen prostě nejsou v tom, co děláme tak úspěšní. Tato práce vyžaduje velkou flexibilitu. Nemůžete si naplánovat, že jeden den budete dělat administrativu, druhý den vyřídíte pohovory – musíte umět přeskakovat z jednoho úkolu na druhý, neustále komunikovat mezi firmou a kandidátem, a navíc se vám pořád mění termíny. Muži z mé zkušenosti víc tíhnout k práci, kde se soustředí na jednu věc. Ženy jsou také empatičtější, rády si povídají. Nejvíc mě ale fascinuje zkušenost z oboru IT, kdy jsem se snažila mít recruitery, kteří vyloženě rozumí tomuto oboru, což jsou zase z větší části muži. Nebyli však tak úspěšní recruiteři, jako ženy, které s tímto oborem přišly do styku až u nás, bavilo je to a nedělaly z toho raketovou vědu.
Nakolik je vlastně pro personální agenturu obtížné vybrat si své vlastní zaměstnance?
Nejlepší je, když za námi někdo přijde sám od sebe. Když u nás někdo chce pracovat a jeho představa má hlavu a patu, tak pokud se potkáme na ostatních podmínkách, ráda mu nabídnu práci.
Pak třeba dobrovolně absolvuji telefonáty s různými nabídkami energií, finančních služeb a podobně, a i když hned vím, že produkt mě nezajímá, tak poslouchám. Když se mi volající líbí, dobře na mě působí jak mluví a vidím, že ho komunikace baví a já jako zákazník ho opravdu zajímám, tak mu nabídnu, zda nechce jít pracovat k nám. U nás je komunikace se zákazníkem a empatie alfa omega.
Jak se staráte o spokojenost svých zaměstnanců? Jaké benefity jsou v dnešní době atraktivní?
To je dobrá a ač to tak nevypadá, tak v dnešní covidové době, těžká otázka. Do nedávna byl vítaným benefitem home office, kdežto teď jsou kolegové rádi, že můžou přijít do kanceláře. Taky v soutěži o dovolenou v našich firemních apartmánech v Krkonoších se nám výherci kupí už víc než rok a nemohou si cenu vybrat. Podobná je situace s oblíbenou multisport kartou nebo s týmovými akcemi. Je opravdu složité vymyslet zaměstnancům v této době nějaký relevantní benefit. Koupili jsme všem přístupy do platformy, kde jsou k dispozici různé vzdělávací kurzy, ale ukazuje se, že ačkoliv počáteční nadšení bylo velké, počet studujících je tristní. Pravdou je, že když pracujete z domova a většina lidí k tomu musí ještě obstarat děti a domácnost, jste rádi, že si večer pustíte Netflix a vypnete.
Co nám ale dlouhodobě velmi dobře funguje jsou volné pátky pro členy týmu, kteří plní na 100 %. Zaměstnanci tak mohou mít skoro 2 měsíce prázdnin ročně, když dělají svou práci dobře. To je myslím, zatím nepřekonaný benefit. Máme samozřejmě také stravenky, respektive teď již stravenkový paušál, na který chtěli zaměstnanci přejít, sick days nebo jazykové kurzy, to funguje pořád.
Často zmiňujete, že Češi mají malé sebevědomí při prezentování svých úspěchů. Mění se to nějak? Jsme v průběhu let sebevědomější?
Určitě, mladší generace je se sebevědomím nesrovnatelně jinde. Je to dáno tím, že mladí lidé jsou dnes zcestovalí, mají zkušenosti z mezinárodních firem, jsou jazykově vybaveni, a hlavně se nebojí cizí jazyk používat, i když ho třeba neumí dokonale. Samozřejmě má tento obrat i své mínusy. Nechci všechny házet do jednoho pytle, ale připadá mi, že mladým lidem chybí zájem jít do hloubky, u něčeho vydržet, překonávat překážky, řešit problémy. Pokud si vůči nim dovolíte kritiku, rychle změní zaměstnavatele. Časté profesní změny navíc nevidí jako fluktuaci ale jako sbírání zkušeností, přijde jim to normální. Jsou zvyklí, že jsou stále chváleni. Ve školách je vidět čím dál častěji slovní hodnocení místo známek. Například ve škole, kam chodí můj syn, děti nedostávají poznámky a všude se cíleně povzbuzuje jejich sebevědomí, chybí kritika. Tím ale neříkám, že je to špatně ba naopak, jen je třeba, aby se zaměstnavatel naučil s těmito lidmi pracovat a využil jejich přednosti.
V Advantage Consulting stále držíte stoprocentní podíl. Neuvažovala jste někdy nad tím, že do své firmy necháte vstoupit dalšího společníka?
Podobné úvahy jsem měla a mám, ale nechávám tomu volný průběh. Když to bude dávat smysl a někdo další posune AC dál, tak proč ne.
Jak se za těch skoro 20 let proměnily pozice, které firmy hledají? Existuje nějaké povolání, kde je pro vás dlouhodobě obtížné dostát poptávce?
Obecně je hlad po vývojářích, technických profesích, ale i po kvalifikovaných dělnících. Najít třeba dobrého svářeče je větší problém než najít finančního ředitele. Občas narazíme na nějakou perličku, jako třeba Učitel chatbotů, Návrhář virtuální reality nebo Character Artist, který určuje, jaké vlastnosti budou mít jednotlivé herní postavy. Vznikají nové profese, které ještě před pár lety vůbec neexistovaly. V personalistice se stále musíte něco učit.
Dlouhodobě se snažíte pomáhat hledat práci znevýhodněným, například nevidomým lidem. V minulosti jste si stěžovala, že zájem zaměstnavatelů je stále malý. Zlepšuje se postupně tato situace?
Zlepšuje, ale jen velmi pomalu. Pomáháme firmám odbourat předsudky ohledně zaměstnávání hendikepovaných. HR manažerům organizujeme semináře, kde přímo nevidomí kolegové ukazují, jak pracují například s počítačem. Díky tomu se nám podařilo získat práci pro nevidomého programátora. I součástí našeho kolektivu byli nevidomí kolegové, vytvořili jsme jim specifické pracovní podmínky, a jeden z nich se dokonce vypracoval na uznávaného headhuntera.
S hledáním pracovního uplatnění pomáháte také dětem z dětských domovů. Jak se daří tomuto projektu?
Odpovím vám příběhem. Stařík chodí po pláži, kde je vyplaveno tisíc hvězdic a hází je zpět do moře, aby nezahynuly. Kolem prochází mladý muž a ptá se ho proč to dělá, když tím nic nezmění, na pláži je jich přece tisíc. Stařík vezme další hvězdici, hodí ji do vody a odpoví mu: „Vidíte, a téhle jsem změnil život“. Takže i když jen jednomu dítěti změníme život k lepšímu tím, že mu najdeme práci nebo ho naučíme, jak ji sebevědomě získat, má to pro mě smysl.
Tito mladí lidé potřebují pomoci najít v sobě motivaci, chtějí cítit, že jsou potřební. Jedním z našich velkých projektů byla soutěž, kdy měli napsal sci-fi příběh a z těch nejlepších jsme vydali knihu. Autoři si pak zažili její křest na pódiu na náměstí Svobody s Veronikou Kašákovou, která také vyrůstala v dětském domově a dnes je z ní úspěšná modelka a podnikatelka. Knížku doteď rozdáváme klientům jako dárek a další dvě firmy si nechaly udělat dotisk, aby projekt podpořily.
Jak proměnila vaši práci koronavirová pandemie?
Pohovory probíhají téměř všude on-line. Nám tento přechod problém nečinil, déle to však trvalo na straně zákazníků. Já se ale těším až začnou osobní pohovory, protože až na výjimky je osobní setkání nenahraditelné.
Vaše firma už jednu velkou hospodářskou krizi v letech 2008 a 2009 zvládla. Během ní si však prošla i krizí personální, řada zaměstnanců odešla. Co se tehdy stalo?
To je pravda. Hospodářská krize na to měla také vliv, společnosti víc propouštěly, než nabíraly, ale tehdy jsem to nezvládla vyloženě já manažersky. Plánovala jsem mateřskou dovolenou, ale s odchodem na ni jsem dostala na stůl výpovědi. Kolegové, kteří se mnou léta pracovali, byli zvyklí na mé vedení. Vedu lidi srdcem, ne tabulkami a bohužel jsem práci předala úplně jinému typu manažera, než jsem já. Takže pak jsem je objížděla s kočárkem, aby se mi někdo ze staré gardy vrátil zpět.
Jaké jsou plány Advantage Consulting v příštích letech?
Lidé plánují a Bůh se směje. Teď chci především dostat kolegy zpět do pohody, všichni potřebujeme nabrat síly na další projekty. Paradoxem je, že tolik zakázek jako teď jsme nikdy neměli. Chceme se také věnovat agenturnímu zaměstnávání, a zaměřit se na zapojení maminek na rodičovské dovolené zpět do pracovního procesu.
Připravil: Šimon Felenda, Foto: Alena Podolníková
