Na trhu jste jedenáct let, přičemž celorepublikové renomé jste získali po pěti letech návrhem českého pavilonu na světové výstavě EXPO v Miláně a od té doby navrhujete jeden zajímavý projekt za druhým. Jak jste si k sobě našli cestu?
Krištof: S kolegou Chybíkem jsme se poznali jako spolužáci na vysoké škole. Později jsme v rámci stáží pracovali a studovali v zahraničí, kde jsme zjistili, že pokud chce člověk dělat dobré projekty, nestačí dělat sám na sebe. To, co funguje všude v zahraničí, je, že se lidi spojují a spolupracují. Naproti tomu české školství dodnes učí studenty – nechci říct přímo egoistickému projevu, ale nespolupráci.
Chybík: V zahraničí je spolupráce absolutně zásadní věc nejen mezi architekty, ale i různými profesemi. Naše zahraniční pobyty nám změnily pohled na věc, a když jsme se vrátili do posledního ročníku na škole, dohodli jsme se, že se zkusíme spojit s těmi nejlepšími, které máme kolem sebe, a začneme spolupracovat v rámci vlastního ateliéru.
Bylo snadné uspět v konkurenci etablovaných architektonických kanceláří?
Chybík: Pro každého architekta je to těžké. My začínali od nuly, čerství absolventi, a navíc to bylo v době krize roku 2010, takže ani etablované ateliéry neměly práci a propouštěly. Na druhou stranu bylo možná nejlepší začít v tom nejhorším, protože vás to naučí systémy práce, hlídat si efektivitu, snažit se o opravdu dobré vztahy s klienty.
Krištof: Co jsme se také naučili, je, že nic nepřijde samo. Člověk si myslí, že když postaví první dobrou věc, zakázky se pohrnou. To je velký omyl, který jsme si bolestně uvědomili, když jsme v roce 2015 navrhli realizaci českého pavilonu na světové výstavě EXPO v Miláně. Dokončit ji v tak krátkém čase bylo velmi náročné, tudíž jsme se nevěnovali dalším aspektům byznysu, jako je networking a byznys development. Potom jsme zažili půlroční, dosud největší krizi našeho ateliéru.
Chybík: Přesto to bylo právě EXPO, které spolu s další zakázkou – realizací pražské čtvrti Waltrovka – stály na začátku skutečného rozvoje našeho ateliéru. Zásadní referencí byla i zakázka pro Vinařství Lahofer, kterou jsme získali vlastní iniciativou a která je příkladem toho, že nemůžete čekat, až se vám někdo ozve. Tenkrát jsme v novinách četli článek o plánech společnosti Lahofer realizovat nové sídlo. A protože svět vinařství je malý, sehnali jsme kontakt na majitele a navrhli mu setkání, během něhož jsme zjistili, že si rozumíme, jsme na jedné vlně a odstartovali jsme společnou spolupráci. Za pět let dům stál a sloužil.
Musíte se takhle otáčet i dnes, kdy už za sebou máte řadu úspěšných realizací?
Chybík: Je to jednodušší, ale člověk nemá nikdy nic zadarmo. Některé zakázky už nemusíme soutěžit, klienti nám díky našim referencím věří a oslovují nás přímo. Stále ale hodně soutěžíme, ať už pro soukromý, nebo veřejný sektor.
Krištof: Pro nás bylo prvním krokem vybudování stabilního ateliéru v Česko-Slovensku, které bereme jako jeden trh. Trvalo to dekádu a dnes máme relativně stabilní příjem zakázek. V zahraničí, kde máme záměr také tvořit, je to zatím stejné jako v našich začátcích v Česku. Jdeme tomu hodně naproti.
Jaké aktivity rozvíjíte v zahraničí?
Krištof: V minulosti jsme postavili pavilon EXPO v Miláně, sice pro českého klienta, ale v zahraničí. Za sebou máme i několik soutěží. Aby člověk uspěl v zahraničí, musí postupovat krok za krokem, vybudovat si síť mezinárodních spolupracovníků, absolvovat sérii setkání, rozvíjet komunikaci, vystupovat na konferencích a podobně.
Chybík: Kvůli covidu jsme museli naše plány odsunout, ale teď je znovu rozbíháme. Nedávno jsme se vrátili z realitního veletrhu v Cannes, kde jsme se setkali s potenciálními klienty, chystáme se v jednání pokračovat v Paříži a kvůli dalším projektům plánujeme cesty do Kodaně, Vídně a Mnichova.
Proč vás tolik láká práce za hranicemi?
Krištof: Je za tím několik záměrů. Jednak je to pro nás přirozené. Jsme první generací architektů z Česka a Slovenska, kteří mohli být Evropany v plném slova smyslu. Naše generace studovala v zahraničí, od mladého věku jsme zvyklí cestovat po Evropě, máme tam přátele a vnímáme, že by byla velká škoda uzavřít se do českého trhu kvůli předsudkům, že zdejší architekti nepracují ve světě.
Chybík: Druhým důvodem je fakt, že každé prostředí má určité limity a možnosti. Například ve Francii nebo v severní Evropě mají jiné normy a architekt může navrhnout úplně odlišné řešení. V rámci ekologického stavění nás zajímá využití dřeva, ale plnohodnotně to u větších objektů v Česku kvůli normám nejde.
Krištof: A ještě je tu fakt, že architekturu coby globální profesi můžete dělat kdekoli po světě. S tím souvisí i potřeba pracovat v různých kontextech. Abyste totiž mohli realizovat tamní projekty, musíte nejdřív pochopit různá místa, lidi a kontext a poté přijít s kreativním řešením. To vše nám zahraničí nabízí. Ostatně, koho by nezajímalo pracovat na projektu v Paříži, Japonsku nebo USA?
Jeden velký úspěch už na kontě máte. Předloni jste získali prestižní ocenění Design Vanguard 2019 od amerického měsíčníku Architectural Record, který každoročně vyznamenává nejlepší mladé architektonické studio na světě. Zvýšila se tím hodnota vaší značky?
Krištof: Prestiž je důležitá, na druhou stranu je pro nás tato cena důležitá ve smyslu, že se někdo v zahraničí podíval na naši práci s odstupem a řekl, že jsme stejně dobří jako nejlepší mladé ateliéry ve světě. Za to jsme velmi rádi.
Zmíněný magazín vás označil za budoucí lídry architektury a ocenil za vizionářský způsob práce. Co tím porota myslela? V čem jste výjimeční?
Krištof: Myslím, že to, co klienti oceňují, a zřejmě to ocenila i tato porota, je fakt, že neopakujeme jedno řešení. Každý projekt je unikátní záležitost, každý má své místo, společenský, historický a ekonomický kontext, odlišné využití, svého klienta a podobně. A naší vizí je nekopírovat projekty, které jsme již realizovali, ale naopak využít zkušeností, které máme, abychom danému místu vždy vytvořili projekt na míru.
Chybík: Nemáme jeden rukopis, nepracujeme s jedním materiálem ani jednou architektonickou formou. Řídíme se základním principem, kdy se snažíme pochopit zadání do hloubky a vytvořit ten nejlepší projekt, který je odlišný od běžné produkce nebo osvědčených, zažitých řešení. Jednoduše unikát, který by posunul naši tvorbu nebo architekturu jako takovou nebo samotné místo.
Jako unikát je často zmiňován váš projekt Vinařství Lahofer. Jak jste k této práci přistoupili?
Krištof: Dostali jsme zadání navrhnout dům, v němž je soustředěna výroba, ochutnávka vín a kanceláře. Projekt jsme se snažili zpracovat tak, aby co nejlépe zapadal do okolní krajiny, a hledali jsme něco navíc, co nebylo v zadání a co nikdo nečekal. Rozdělili jsme stavbu do dvou provozních částí a do středu vsadili amfiteátr, kam mohou lidé chodit na koncerty a jiné kulturní eventy. Díky tomu se celé místo posunulo někam jinam. Původně šlo o místo, kam lidé chodili za vínem, zatímco teď je to malé kulturní centrum v krajině Znojemska.
Jsou i další aspekty, které vás charakterizují coby architektonické studio?
Chybík: Na čem nám vždy záleží, je silný koncept či idea projektu, která se musí dodržet od začátku do konce. Dále je to téma udržitelnosti, ať už ekologické, společenské, či ekonomické. Možná je to generační záležitost, protože s tím jsme vyšli ze škol, ať v Česku, Belgii, nebo Rakousku, kde do nás hustili, že udržitelnost není jen něco navíc nebo něco, co lze oddělit od architektury, a pokud to člověk chce, tak si připlatí. Udržitelnost je v našich projektech přítomná vždy. Je to v první řadě o zodpovědnosti vůči životnímu prostředí, lidem, komunitám, financím, energiím a prostředkům, s nimiž tvoříme.
Krištof: S tím souvisí i téma městotvornosti. Jde o to, že každý projekt musí být velmi kvalitně zasazen do svého prostředí, musí vytvářet kvalitní ulice, kvalitní náměstí, kvalitní nábřeží či kvalitní parter. Absolutně odmítáme, že dům má nějaká záda, kdy jdete po ulici a najednou vidíte vjezd do garáží, zásobovaní, nefunkční špinavou ulici, kde není možné projít. Každý projekt je možné vymyslet tak, aby fungoval v rámci parteru. Tvorbu veřejných prostor bereme extrémně vážně a je jedno, jestli jde o malý či velký dům.
Když se bavíme o udržitelnosti, tak podle mínění některých developerů ji čeští klienti zrovna dvakrát nevyžadují.
Chybík: Udržitelnost má mnoho aspektů. Nejsou to jen fotovoltaické panely, jak si spousta lidí myslí. Je to i způsob, jakým člověk realizuje čtvrť, aby byla dobře napojená na okolí, disponovala novými ulicemi a dobře začlenila novousedlíky mezi starousedlíky. Proto tvrdím, že udržitelnost je přímou součástí naší tvorby.
Krištof: Aktuálně realizujeme ve spolupráci se společností Skanska pražský projekt Modřanský cukrovar, který bude nejmodrozelenější čtvrtí v Česku, a zrovna tento klient má udržitelnost díky svému severskému DNA v sobě. A jestli se ptáte, zda to klienti ocení, tak právě u Skansky je výhodou, že s tímto tématem má zkušenost. Přesto si myslím, že řešení, která před pěti lety nebyla dostupná ani cenově, se časem stanou standardem. Velká část společnosti třídí odpad, ví, jakou zátěž vytváří cestováním, a udržitelnost se může stát rozhodujícím faktorem, proč si někdo koupí byt v daném projektu.
Pracujete s tímto časovým hlediskem? Předvídáte, co bude trendy, a podle toho navrhujete?
Krištof: Když začneme na projektu pracovat, trvá pět let, než se postaví do reálného života. Proto musíme uvažovat i do budoucnosti, co bude vhodné za deset či patnáct let. Ale je to těžké, když nemáme křišťálovou kouli. Snažíme se vzdělávat co nejvíc v tématech globální architektury. Například Francie nedávno přijala, že domy musí být zčásti stavěny z obnovitelných zdrojů. A my víme, že to za několik let přijde i do Česka, protože EU se zavázala být do roku 2050 uhlíkově neutrální. I proto chceme být ve styku se zahraničím, abychom se na tyto věci mohli připravit a být doma i ve světě konkurenceschopnější.
Jak se díváte na současnou úroveň architektury v Česku?
Chybík: Myslím si, že česká architektura je kvalitní a to, že máme omezené prostředky, nutně neznamená, že děláme oproti zahraničí horší věci. Naopak to může být hodnotou, protože člověk musí strategicky přemýšlet, jak prostředky využije, aby vznikl ve výsledku kvalitní dům. Jednoduše vám to nedovolí dělat nerozumné věci, které postrádají smysl. Proto také velkou část našeho času trávíme vymýšlením a obhajováním.
Krištof: Před několika lety jsme navrhovali galerii nábytku MY DVA, což byla rekonstrukce autosalonu z 90. let na nový showroom české nábytkářské společnosti. Tenkrát jsme měli velmi malý budget, což nás donutilo být skutečně kreativní. Když jsme řešili, z čeho uděláme novou fasádu, všechny naše návrhy vyšly na metr čtvereční příliš draho. Nakonec nás napadlo, že použijeme sedáky židlí, která tato firma vyrábí, což stálo zlomek ceny oproti jakémukoli standardnímu řešení. Je to výrazné, minimalistické a přitom to o firmě nejvíc vypovídá. Takto jsme se dostali k unikátnímu řešení, které je dnes kromě Lahofera naším nejznámějším projektem.
Zeptám se jinak. Je něco, co české architektuře chybí oproti zahraničí?
Krištof: Úroveň architektury v Česku je v rámci evropského měřítka velmi vysoká, což ukazuje srovnání českých a evropských děl například v rámci nominací ceny Miese van der Rohe pro nejlepší evropskou architekturu. Česká architektura ale nemá žádné PR. Například dánská scéna je výborná, má hodně kvalitních architektů a také efektivní PR. Dáni totiž chápou design a architekturu jako jeden ze svých nejdůležitějších vývozních artiklů coby součást knowledge ekonomiky. Proto tam funguje Centrum architektury fondem, díky němuž vydává knihy a pořádá přednášky… U nás je Centrum české architektury, ale jeho možnosti se s dánským centrem nedají srovnat. Myslím, že česká scéna je neobjevená, ale buďme optimisté.
