Jedním z hostů festivalu PULSE byl i kritik architektury a kurátor, vydavatel a šéfredaktor časopisu Architecture Snob, porotce a člen poradního sboru českého pavilonu na Bienále architektury v Benátkách 2023 Martin Sczelina. Zajímal nás jeho pohled nejen na současnou architekturu, ale i na její kritiku.
Porotce Evropské ceny za architekturu SIMON 2022. Umělecký ředitel varšavského Home&Contract 2021. Expert Evropské ceny Miese van der Rohe od roku 2014. Ambasador ceny Holcim 2021/22. expert programu Climate Leadership pod záštitou Programu OSN pro životní prostředí. Spolutvůrce projektu Let’s talk about garbage prezentovaného na hlavní výstavě Bienále architektury v Benátkách 2016 a v Evropském parlamentu v Bruselu v roce 2017. Kurátor výstavy „Garbage“ představené v Centru vědy Koperník v roce 2019. V letech 2014-2016 vedl autorskou galerii architektury a designu Furheart Gallery v Chorzówě. Vítěz ceny Property Design Awards 2017 za práci ve prospěch polské architektury. Autor a spoluautor řady publikací v mezinárodním a polském tisku a knih a alb o současné architektuře, mimo jiné Dekalog dobrého prostoru (2019, vydalo město Katowice), Průvodce Vratislaví (2018, vydalo nakladatelství Dom), Dotknąć Muzyki (2014). Wrocław Guide byl oceněn v 26. celopolské přehlídce národních a turistických knih. Korespondent italského časopisu Domus. V roce 2020 vytvořil jako první Polák spolu s výtvarnicí Katarzynou Krakowiak projekt v pavilonu Miese van der Rohe v Barceloně. Konzultant v oblasti komunikace a odborník na udržitelnost v kreativním průmyslu.
Martin Sczelina
Co vás vedlo k architektuře? Pamatujete si, co vás na ní tak nadchlo?
Od začátku jsem věděl, že chci studovat architekturu, protože jsem chtěl lépe porozumět prostoru, ve kterém žijeme. Taky jsem chtěl pochopit, proč naše město vypadá tak, jak vypadá, proč vidíme prostor takový, jaký je, a proč je ten či onen design. Neustále jsem měl pocit, že architektura má obrovský dopad na náš život. Například, když jdeme do designové restaurace, cítíme emoce spojené s prostorem, a když je něco opravdu dobře navržené, cítíme se lépe. Architektura tedy skutečně ovlivňuje naše životy.
Nicméně po studiu jste se nevěnoval praxi, proč jste se zaměřil na teorii?
Byl jsem si jistý, že chci studovat architekturu, ale studium samotné mě zklamalo. Nezajímalo mě navrhování budov nebo veřejného prostoru, chtěl jsem spíše diskutovat o architektuře jako takové – vždy jsem se více zajímal o teorii než o praxi. Musel jsem se vypracovat sám, před lety neexistovaly žádné další studijní obory, jako jsou kritická, kurátorská a konceptuální studia v architektuře. Před mnoha lety takové studium nebylo k dispozici a kurátoři nebo kritici téměř neexistovali; byli tu jen někteří jednotlivci, kteří vyčnívali. Přemýšlel jsem nad tím, jak bych měl pokračovat dál, a tak jsem začal organizovat přednášky a konference během studia. Také jsem vytvořil část výstavy, kterou jsem nazval Archicooking. Ta probíhala ve veřejném prostoru, kam jsem pozval umělce, muzikanty, módní návrháře a architekty, aby vytvořili umělecké instalace. Každý měl možnost interpretovat svůj výtvor, a to podle citátu Aarona Betskyho, prominentního architektonického kritika, který řekl, že když se na architekturu díváme skrze gender, vnímáme budovy jako lidi a máme k architektuře jiný pocit, což nám umožňuje interpretovat prostor jinak.
Aaron Betsky je zároveň člověk, který vás oslovil, abyste byl jeho asistentem během kurátorování Bienále architektury v Benátkách, jaké to pro vás bylo?
Bylo to pro mě ohromující, vzpomínám na to jako na jednu z výjimečných příležitostí v životě. Během příprav výstavy jsem měl na starost rešerši o mladé generaci architektů po celém světě. Během jednoho kurátorského setkání, kde byla spousta lidí, jsem byl najednou dvacetiletým chlapcem, který navíc přišel z Polska a neuměl dobře anglicky. Když na mě ale přišla řada, abych sdílel své vize a nápady, všichni mě pečlivě poslouchali. Tehdy jsem si uvědomil, že to je přesně to, co chci dělat – psát o architektuře a organizovat výstavy. To byl zlomový okamžik, který formoval mou kariéru.
Kdo vás nejvíce inspiroval a ovlivnil v kariéře teoretika?
Na mé psaní měl určitě velký vliv právě Aaron Betsky, významný kritik architektury, a také Henry Urbach, architektonický kritik a kurátor, který založil první komerční galerii architektury v New Yorku. Velkou inspirací pro mě byl i Joseph Rykwert, jehož knihy, zejména ty ze sedmdesátých let, jsou stále nesmírně aktuální. Máme mnoho skvělých myslitelů a knih, které stojí za to číst.
V současnosti se však zaměřuji především na mladou generaci, protože věřím, že právě ona je naší budoucností. Snažím se s mladými architekty vést dialogy, nejen abych pochopil jejich emoce, ale i jejich nápady. Starší generace je může vnímat jako naivní nebo nedostatečně zkušené, ale jejich nadšení pro změnu je pro mě velmi inspirující. Podporuji mladé architekty a architektky a snažím se jim ukázat trochu jinou cestu v jejich formování se, protože věřím, že mají vůli a sílu něco opravdu změnit.
Jak se vnímáte jako kritik architektury, který nedělá praxi? Myslíte, že architekt, který má za sebou praxi, by mohl být lepším teoretikem?
Odpověď nejspíše neznám. Každý den si kladu otázku, jestli to, co dělám, je dobré, nebo špatné. Myslím, že člověk musí riskovat a něco dělat, přičemž já sám se snažím dělat to nejlepší, co mohu a jak mohu. Nikdy nebudu soudit jiné kritiky nebo architekty, protože každý z nich vytváří něco, čemu věří, že je správné a dobré. Ne každý z nás se ráno probudí s myšlenkou, že by chtěl například zničit planetu. Někteří lidé potřebují jen více nástrojů a způsobů nebo pomoc a diskusi. Myslím, že každý z nás chce vytvořit lepší svět, ale je také dobré dostávat zpětnou vazbu, například v podobě kritiky. Architekti obvykle nechtějí číst o sobě v časopisech, respektive jak řekl Joseph Rykwert, každý architekt chce být v časopise, ale chce si číst o tom, jak vytvořil nejlepší budovu na světě. Jiná narace prakticky neexistuje. V dnešní době nejsou architekti zvyklí na konfrontaci s nepříjemnými otázkami. Vím, že to, co dělám, je pro ně velmi nepříjemné, ale nejde mi o to kritizovat jen proto, abych kritizoval; je to vždy o rétorické diskusi. Když píšu, vždy vysvětluji, proč si to myslím.
Jakožto známý teoretik ovlivňujete nejen odbornou, ale i laickou veřejnost. Jak vnímáte svůj vliv?
Jednoduše řečeno, založil jsem vlastní časopis s názvem Architecture Snob, archisnob.com, protože chci k veřejnosti promlouvat jazykem, kterému budou rozumět laikové i architekti. Když jsem založil Architecture Snob, neexistoval časopis, který by během rozhovoru s architekty chtěl informovat o něčem jiném než o jejich stavbách – například o jejich emocích, o tom, proč se rozhodli, aby ta stavba byla taková jaká je, a celkově o tom, co předcházelo celému projektu – o zákulisí jejich práce. Když totiž znáte příběh za nějakým projektem a lidé vám pak ukážou fotku výsledné stavby, budete přesně vědět, proč tak vypadá – protože jste seznámeni s příběhem.
Samozřejmě, když mi bylo okolo dvaceti let, tak jsem měl černobílé názory. Byl jsem velmi kritický a vášnivý, používal jsem slova, která používáte, když je vám dvacet a máte spoustu ideálů. Nechci říct, že bych zanevřel na to, v co jsem věřil. Ale teď, když jsem starší, už pro mě svět není černobílý, vidím i jiné barvy, metaforicky řečeno. Také jsem změnil svoji perspektivu; pokud bych měl psát o něčem negativním, tak si raději vyberu něco, co je pozitivnější a co dokáže inspirovat další lidi. Samozřejmě se ale také někdy stane, že se objeví problematika tak velká, že je potřeba o ní promluvit.
Takže co se týče mého vlivu, snažím se být co nejvíce transparentní v tom, co dělám a v co věřím. Myslím, že my všichni bychom takoví měli být. Architekti o sobě rádi mluví a rádi o sobě slyší v pozitivním smyslu slova a já jsem pro ně nepohodlný hlas. Zároveň jak jsem dnes řekl, kromě kritiky je toho mnohem víc, co musíme udělat. Máme obrovskou moc v tom, abychom změnili architekturu a její vnímání, především co se týče klimatu – to je právě teď nejdůležitější.
Architecture Snob je jeden z předních architektonických časopisů, jaký je jeho koncept?
Poslední dobou se můj přístup změnil, protože jsem našel směr, který považuji za správný. Předtím jsem několik let psal pro časopisy, jako je Domus, psal knihy a přispíval do různých dalších magazínů. Cestoval jsem po světě, podílel se na různých projektech, ale pokaždé, když jsem se vrátil do Polska, cítil jsem potřebu zaměřit se na to, co pro mě bylo důležité. Nechci tvrdit, že ostatní časopisy jsou špatné, vůbec ne, ale začal jsem se soustřeďovat na způsob, jakým stavíme, jaké materiály používáme a jak přemýšlíme o architektuře.
Důvod, proč jsem založil svůj vlastní časopis, byl i ten, že jsem se vrátil z výstavy o plýtvání a nadvýrobě, kde jsem si uvědomil, že tisk může nakonec také přispívat k odpadu. Chtěl jsem tedy najít co nejvíce ekologický způsob tisku. Podařilo se mi najít nejekologičtější tiskárnu v Polsku a používat nejšetrnější papír, který je na trhu dostupný. To samozřejmě znamená, že náklady na tisk jsou dvojnásobné, ale pro mě je důležité, že dělám vše, co mohu, abych minimalizoval dopad na životní prostředí.
Přemýšlel jsem také o tom, jak zajistit, aby lidé časopis po přečtení nevyhodili. Proto jsem se rozhodl, že zhruba 90 % obsahu bude nadčasový, včetně fotografií od našich talentovaných fotografů. Časopis jsem pojal spíše jako tvůrčí koncept – rozhovory nejsou jen o nejnovějších stavbách, ale o pohledu a perspektivě architektů, designérů a lidí z kultury, které můžete obdivovat a inspirovat se jimi. Můžete si tyto rozhovory připomenout kdykoliv, nebo si je dokonce vystavit doma.
Kromě obsahu jsem se také zaměřil na design časopisu. Chci pracovat s těmi nejlepšími designéry, aby časopis vypadal tak dobře, že ho budete chtít mít i na konferenčním stolku jako součást interiéru. Snažím se tedy vytvořit něco, co si lidé budou chtít uchovat, místo toho, aby časopis po jednom přečtení zahodili.
Snažíte se tedy být co nejšetrnější k planetě, to je také jedno z témat, kterým se věnujete. Jaká jsou další témata časopisu?
V poslední době se můj pohled změnil, jak jsem již zmínil. Už tu není válka, ale klimatická změna, která má obrovský dopad na architekturu, a ukazuje nám, že určité myšlenky nelze ignorovat. Před dvěma lety se takové věci ještě moc neřešily, neměli jste časopisy zaměřené na tuto problematiku. Rozhodl jsem se tedy, že podpořím architekty, kteří vytvářejí projekty, a to nejen ve velkém měřítku. Někdy jde o něco opravdu malého, co ale může představovat řešení pro konkrétní prostor, třeba jen pár metrů čtverečních. Takové projekty mohou být inspirací pro ostatní a ukázat, že to jde také. Tato změna myšlení pro mě byla zásadní.
Proto jsem vytvořil časopis, který je vydáván ve dvou jazycích – anglicky a polsky. Pokud chcete komunikovat s celým světem, musíte používat angličtinu.
Proč jste se rozhodl pro název Architecture Snob? Ve střední Evropě se slovo „snob“ spojuje s negativní konotací, člověk by si myslel, že se věnujete pouze luxusní architektuře.
Pro mě bylo překvapivé, když jsem si uvědomil, že nejsem „architektonický snob“. Je to taková hra se jménem. Ale v této části Evropy máme tendenci vnímat slovo snob negativně. Jenže tohle slovo pochází z francouzštiny – „snob nobilité“, což znamená, že předstíráte, že jste lepší. Když se podíváte na web, uvidíte, že „snob nobilité“ znamená, že se snažíme být lepší, že se chceme lépe vzdělávat a že se pokoušíme být lepšími lidmi.
Toto je ta druhá konotace, která není tak známá jako slovo „snobský“, což má obvykle negativní auru. Takže ano, já jsem snob, ale v tom smyslu, že se chci zlepšovat.
Od té doby, co jste založil svůj časopis, v roce 2018, se toho hodně změnilo. Jak vnímáte změny v ekologii a udržitelnost od té doby?
Je to pořád stejné, jen tehdy byl problém v tom, že se v architektuře o těchto tématech moc nemluvilo. A teď, když pociťujeme následky osobně, například v podobě povodní v našich městech, tak se ekologie a udržitelnost začínají dostávat do popředí. Nicméně se nic nezměnilo v tom, že změna klimatu je velmi urgentní a architektura se na tom může podílet. Jak jsem zmínil, je na čase, abychom udělali nové kroky a nabídli nová řešení. Není to jen o mluvení a diskutování, ale také o tom, aby každý navrhl něco nového.
Před třemi týdny se v Polsku konala velmi zajímavá diskuse v rámci víkendové akce o architektuře, která se nazývá Experiment v architektuře. Všichni říkali, že bychom měli experimentovat. Někdy to může dopadnout špatně, ale pomáhá nám to posunout se dál a udělat další krok. Pokud něco vynalezneme, častokrát k tomu potřebujeme ještě další kroky. Ty jsou obzvlášť těžce realizovatelné, ale nesmíme se vzdávat, musíme zkoušet nové věci. Teprve pak budeme schopni něco změnit.
Myslíte si, že je současný zájem o ekologii a udržitelnost také trend?
Ano, je to trendové. A samozřejmě, jako u většiny věcí, je i u udržitelnosti nebezpečí tzv. „greenwashingu“. Na druhou stranu je dobré, že si všichni uvědomují, jak je to důležité, a že se to musí brát v úvahu. Nicméně se musí stále ověřovat to, co je skutečné a co je pouze na povrchu. To si myslím, že je správný směr, kterým bychom se měli ubírat. Osobně mě velmi zajímají developeři, protože největší problém spočívá v komerční architektuře. Můžeme zavádět ekologické prvky a používat ekologičtější materiály v obytných budovách nebo v rodinných domech. Avšak většina ekologických materiálů nemá potřebné licence a certifikace pro použití ve veřejných budovách, což představuje problém. Stavíme hodně kancelářských a veřejných budov, proto bychom se měli více zaměřit na kvalitu materiálů a prostor.
Nicméně i developeři si začínají uvědomovat, že pokud budou stavět administrativní budovu a budou chtít pronajmout některá patra, tak kvalita I cena budou vyšší, pokud budova jako taková získá certifikát potvrzující lepší standard pracovního prostředí. Kvůli tomu se snaží developeři implementovat ekologická řešení, ale stále si neuvědomují vážnost tohoto tématu. Není to tak, že by developeři nebo investoři byli špatní a architekti ti dobří, všichni jsme na stejné lodi.
Když už mluvíme o penězích a architektuře, podtitul konference Pulse Prague 2024 zní Sustainability: What is the Price Tag? Jak byste odpověděl na tuto otázku?
Víme, že udržitelnost neznamená automaticky vyšší náklady. Můžeme postavit lepší budovu, aniž bychom museli investovat mnohem více peněz do ekologických řešení. Jediné, co je finančně náročnější, jsou začátky výstavby. Ale pokud se na to podíváme v dlouhodobějším měřítku, udržitelnost se nakonec ukáže jako nejlevnější cesta. Nejde jen o materiály, ale také o to, jak pracujeme s prostorem a jeho atmosférou. Dnes už cena stavby nezahrnuje jen samotnou konstrukci, ale také způsob, jakým budovu využíváme. A nakonec, jak ji znovu budeme využívat. Je to celé propojené. Cena stavby se tedy neodvíjí jen od toho, co postavíme, ale také od toho, jaký má budova dopad na prostředí během svého provozu. Architektura je o struktuře a našem myšlení o budoucnosti; musí se přizpůsobit novým standardům kvality.
Možná jste také slyšeli o jednom případu, kdy se během výstavby původně zamýšlený hotel nakonec změnil v administrativní budovu. Architektura tudíž musí být také flexibilní a přizpůsobovat se novým způsobům, jak stavby využíváme.
Co je velkým problémem v architektuře, který nedostává dostatek pozornosti, když pomineme ekologii?
Nemluví se o zdraví, především o našem duševním zdraví. To je něco, co úzce souvisí s ekologií a způsobem, jakým žijeme. Naše duševní zdraví je velmi křehké. Nedávno byl například v Polsku proveden zajímavý výzkum o studentech architektury. Více jak polovina z nich má problémy s duševním zdravím – nejsou šťastní, pracují příliš tvrdě, jsou v konstantním stresu atd. Teď se sice soustřeďuji na studenty architektury, ale obecně si myslím, že zdraví je důležité. Ve chvíli, kdy jsme zdraví a dokážeme se starat o sebe, můžeme pak pečovat i o ostatní. Tohle je něco, co se v architektuře příliš neřeší.
Možná by odpovědí na otázku Sustainability: What is the Price Tag? mohlo být právě duševní zdraví. Když mluvíme s developery nebo architekty, často slyšíme, jak je něco drahé. Ale chceme raději riskovat své zdraví, nebo si radši připlatíme?
Jak jsem zmínil, vše začíná diskusí. Když o tom začneme mluvit, určitě najdeme nějaké řešení, není čas na soutěžení, ale na spolupráci. To je jediná cesta, jak bychom mohli vytvořit něco lepšího – lepší prostor pro život, díky kterému se budeme cítit lépe, zdravěji a budeme produktivnější. A díky tomu budeme schopni navrhovat lepší řešení pro budoucnost. Takhle teoreticky je to jednoduché, ale v praxi, například v Japonsku, je to těžce realizovatelné.
To, jak vnímáme zdraví, nám hodně ovlivnil i covid-19. Jakou roli hrál covid-19 ve vašem pohledu na architekturu?
Covid-19 nám ukázal, že obecně nejsme připraveni na různé scénáře. To je trochu deprimující. Ale zároveň si vzpomínám, jak během pandemie všichni mluvili o tom, jak zůstáváme doma a méně zatěžujeme planetu výrobou a spotřebou. Najednou jsme viděli, že se planeta začala zotavovat. Na opuštěná místa se vracela zvířata, příroda se obnovovala a kvalita ovzduší se zlepšila. Zároveň nám ale ukázal, že způsob, jakým jsme dosud žili, byl špatný.
Rád bych uvedl jednoduchý příklad se Salone del Mobile, jedním z největších veletrhů nábytku. Během pandemie tento veletrh stále pokračoval, i když v omezené podobě. A loni přišli s prohlášením, že je čas na změnu, že musíme přemýšlet o tom, jak produkujeme věci. Ale letos, když jste ho navštívili, všechny tyto otázky zmizely. Produkce se zdvojnásobila. A snaha zotavit se po kovidu se opět zaměřila na zvýšenou spotřebu.
Jediný způsob, jak řešit problematiku konzumerismu, je vzdělávání. Pokud budeme mít možnost se více učit a získávat nové poznatky, možná dokážeme něco změnit. Ale teď máme na stole spíše katastrofický scénář, protože pokračujeme dál špatným směrem.
Co byste tedy poradil nové generaci architektů?
Nevzdávejte to. To je to hlavní, a věřte sami sobě. Vím, že to není snadné, protože studium vás na to nepřipraví. Ale každý hlas má význam. Mladá generace možná často slyší, že jejich nápady jsou naivní nebo že nemají cenu. Ale není to tak. Jsou důležití a jejich hlas je důležitý.
Takže nevzdávat se, i když to nebude snadné. A pokud jste mladým architektem, který dokončil studium, musíte být trpěliví. Je to také o osobnosti. Pokud chcete mít vlastní praxi, musíte si uvědomit, že ne každý je vůdčí typ. Někteří lidé jsou šťastní v kanceláři jako součástí týmu, a to je v pořádku. Ale nemusíme být všichni lídři. Běžte svou vlastní cestou. Pokud máte nějakou myšlenku, které věříte, následujte ji. Někdy budete potřebovat pomoc nebo si možná budete potřebovat s někým promluvit, ale to je způsob, jakým se dají měnit věci. Svět je křehký jako nikdy předtím a přichází mnoho nových výzev. Nebyli jsme připraveni na covid-19 a museli jsme se změnit. Ale to nejdůležitější je zůstat věrný svým pocitům, myšlenkám a nápadům a pokračovat dál.
A co byste poradil sobě?
Abych nestudoval architekturu a našel si něco jiného, protože to bylo opravdu náročné. Samozřejmě si dělám srandu, ale jak jsem zmínil, být tehdy kritikem znamenalo, že děláte něco špatného, takové povolání prakticky neexistovalo. Bylo jen pár kritiků architektury, ale vůbec nebyli populární. Teď už je to lepší, ale dlouho trvalo, než lidé pochopili důležitost kritiky.
Také bych si doporučil najít rovnováhu mezi prací a očekáváním. Když mám v sobě klid, mohu dělat něco pro ostatní. Je to jako bezpečnostní instruktáž v letadle: nejdříve nasaďte kyslíkovou masku sobě, a pak dítěti. Nemůžete pomáhat ostatním, pokud nejste sami v bezpečí. Jde o to najít balanc. Kdybych byl mladší, snažil bych se být šťastný. Udržet si to štěstí v práci a vybalancovat pracovní a soukromý život.
