Obvykle se stává, že mě lidé svou přítomností buď mile překvapí, anebo nečekaně zaskočí. Kateřině se podařilo to, co málokomu. Mile mě zaskočit Svou upřímností i tím, jak osobitým způsobem si dokáže střežit své soukromí. V jejím výrazu čtu, že kladu otázky, na které by mi ráda odpověděla, ale rozhodne se tak neučinit, ale také ty, na které mi odpovídá otevřeně, i když mimo záznam. Její prosba o diskrétnost je vyslyšena. Třeba to, kdo je jejím hrdinou, se tak nedozvíte, dnes ale bez okolků mohu říct, že jedním z těch mých je rozhodně ona.
V minulosti jste se rozhodla pátrat po svých předcích. Co vás k tomu vedlo?
Konkrétně po jednom předkovi, mém dědečkovi, který pravděpodobně padl během druhé světové války. Naší rodině se ale nikdy nepodařilo zjistit, co přesně se tehdy vlastně stalo, zda skutečně padl v boji nebo třeba jenom ztratil paměť a dožil někde jinde. Chtěli jsme znát jeho osud. Najít nějakou stopu zkoušela už moje babička, která při pátrání spolupracovala i s Červeným křížem, ale byla neúspěšná, stejně jako já doposud, ale nevzdávám se. Stejně jako se nevzdala ona a čekala na jeho návrat celý život.
Co vám toto pátrání přineslo?
Velmi mě mrzí, že mi nepřineslo to, proč jsem s ním začínala. Nějakou stopu. Poslední informace, kterou máme, je z válečného lazaretu, kde byl dědeček kvůli střelnému zranění. Já osobně ale toto pátrání nepovažuji za ukončené, přestože je zcela mizivá šance dozvědět se něco dalšího. Věřím ale v dnešní moderní technologie a digitalizaci, a tak neztrácím naději v objevení nových případných skutečností.
Vaší velkou zálibou jsou dějiny obecně, největší zaujetí jste ale našla v druhé světové válce. Čím vás toto jedno z nejtragičtějších historických období zaujalo?
Příběhy jednotlivých lidí, do jejichž osudů nějakým způsobem také zasáhla právě druhá světová válka, a já na ně při pátrání po dědečkovi narazila. Dodnes je mezi námi mnoho lidí, kteří nemají sebemenší tušení o tom, jak skončili jejich předkové.
Je nějaká informace nebo skutečnost, která vás velmi zaskočila či osobně zasáhla?
Obecně těch informací bylo velmi mnoho, ale kdybych měla jmenovat jeden konkrétní příběh
z druhé světové války, který se mě dotkl, pak by to byl ten Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Dva mladíci, kteří mají celý život před sebou, se s vírou pro vyšší dobro státu dobrovolně rozhodnou jít vstříc smrti. Všichni ten příběh známe včetně toho, jaký měl atentát na jednoho z nejvýše postavených mužů třetí říše význam pro Československo. Je třeba ale také nezapomínat na odvahu, kterou nejen Gabčík s Kubišem prokázali.
Patřil dějepis k vašim nejoblíbenějším předmětům již na škole?
Ani ne (směje se). Mým nejoblíbenějším předmětem byla matematika. Tu jsem milovala. Ještě na základní škole jsem si myslela, že budu učitelka, obor matematika a tělocvik. Chodila jsem na sportovní školu, kde se mi tyto dva světy krásně propojovaly. Musím se přiznat, že jistá vášeň k matematice mě drží neustále. Myslím si, že se obecně jedná o obor velmi důležitý pro život. Umět si věci nejen spočítat, ale také logicky propojit a dát do souvislostí. To je něco, co mě vždy bavilo a baví. A když se nad tím zamyslíte, matematika je především o logice, stejně jako v mnoha ohledech život.
Vystudovala jste Vysokou školu ekonomickou, nakonec jste ale zamířila do oboru zdravotnictví. Bylo tedy zaujetí pro matematiku impulsem pro další studium?
Určitě tím prvním podnětem byla především moje láska k matematice. I přes to, že během let, kdy jsem studovala gymnázium, jsem několikrát změnila to, čím chci být. Jako náctiletá jsem neměla úplně přesně vysněné budoucí povolání. Matematika ale nakonec vyhrála a dnes jí vděčím za to, že mě přivedla k ekonomii a financím.
Ve třetím ročníku vysoké školy jste začala uvažovat o tom, že jste možná měla jít studovat medicínu. Co vás k tomuto uvědomění dovedlo?
Byla jsem v té době trochu oborově rozkročená. Mimo jiné jsem se také hlásila na práva. Nebylo to nic neobvyklého. Ten, kdo studoval ekonomickou školu, si k tomu často přibral ještě práva. Abych ale byla zcela upřímná, tak přemýšlím dost často o tom, proč jsem obor nakonec nezměnila. Tehdy mě k těmto úvahám přivedla osobní zkušenost, která mě velmi zasáhla a ovlivnila i v budoucím životě. Najednou mi studium medicíny začalo dávat zcela jiný smysl a obecně jsem práci ve zdravotnictví začala vnímat jako velmi smysluplnou. Ono totiž i v osobním životě mě naplňovalo a stále naplňuje, když mohu někomu pomáhat. Zdraví je něco, co je pro každého úplně to nejdůležitější, i když…
I když ne pro každého a ne vždy. Mám pocit, že spousta lidí bere zdraví jako samozřejmost, řekněme do doby, než se něco stane.
Máte pravdu, a proto budu hovořit jenom sama za sebe. Já osobně mám ke zdraví zcela jiný vztah. Například nejsem příznivcem adrenalinových sportů. Myslím si, že život je obrovský dar, kterého je třeba si vážit a pečovat o něj. Ne každému člověku je dopřáno to štěstí, nebo chcete-li privilegium, užívat si život ve zdraví. Život je krásný, tak proč jej pokoušet.
Co byste vzkázala všem zdravotníkům?
Pokud máme mezi sebou lidi, kteří jsou schopní, a hlavně ochotní pomáhat někomu jinému, kdo jejich pomoc potřebuje, je to úžasné. Mají krásnou práci a určitě jim patří velké poděkování nejen za to, jak zvládli události poslední doby. Ve chvíli, kdy jsem si tohle sama uvědomila, začala jsem přemýšlet nad tím, že třeba i já bych mohla být jedním z těchto lidí, a měla bych tak jít studovat medicínu. Nerada ale odcházím od rozdělaných věcí, takže když už jsem měla dokončen třetí ročník na vysoké škole ekonomické, rozhodla jsem se obor dokončit. Dnes s odstupem času mohu jenom říct, mělo to tak být.
Věříte spíše na náhody, nebo osud?
Já ve všech věcech, které se stanou, vidím nějaký smysl. Třeba ne hned, ale vím, že nic se neděje jen tak. Myslím, že každý z nás v určité životní etapě stojí na pomyslné životní křižovatce a má možnost zvolit si směr, kterým se vydá. Věřím, že všichni jsme svého štěstí strůjcem. Jisté věci ale nechávám plynout. Netuším, zda se potom jedná o osud, nebo náhodu. Už jsem se ale několikrát ocitla v životních situacích, které jsem neměla možnost nijak ovlivnit, ani do nich více či méně zasáhnout, a ony se prostě staly tak, jak měly. Těžko říct, zda tyto události někdo řídí…
Mají obory zdravotnictví, ekonomie a historie něco společného?
Přemýšlím, ale nenapadá mne nic konkrétního. Možná jen jednu věc, kterou mají stejnou všechny obory napříč. Neustále musíte zkoumat a učit se. Já se obecně v životě velmi ráda učím. Jednou se mě jeden můj kolega zeptal, co bych si v životě přála. Moje odpověď byla prostá – všechno vědět (směje se). Když se setkám s něčím, co ještě nevím, musím si to okamžitě zjistit. Pokud zaslechnu něco nového a nejsem si ihned jistá, co konkrétně si pod tím mám představit, vydrží to ve mně rezonovat do doby, než přijdu domů a pečlivě si to nastuduji.
Myslíte si, že je něco, čemu se skutečně naučit nedá?
Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale myslím, že studium čehokoliv je vždy o dvou věcech – o intenzitě a chuti. Má-li v sobě člověk nadšení a ochotu se učit, je to padesát procent úspěchu. Zbytek je o tom, jak moc a jak často je ochotný se studiu věnovat. Upřímně si myslím, že kdybychom měli neomezený časový prostor, kdybychom se do studia mohli ponořit naplno, dokázali bychom se naučit skutečně velmi mnoho. Samozřejmě se tu také můžeme bavit o nějaké mozkové kapacitě. Ta je však sama o sobě obrovská. Mozek je úžasný lidský orgán s kapacitou, o které mnoho lidí nemá ani ponětí. To se nám velmi potvrdilo i během první vlny pandemie, kdy jsme museli všichni najednou nastudovat tolik nových věcí, že jsem si i říkala, kde to končí, kde je ta hranice, kde se nachází naše limity, že už nápor nových informací naše mozky nebudou schopné absorbovat. Žádné limity ale nepřišly a nad tím dodneška jenom žasnu.
DNES
V pozici generální ředitelky společnosti Synlab pro Českou a Slovenskou republiku jste od začátku roku 2018. S jakými očekáváními jste do funkce nastupovala?
Už od počátku, vlastně od samotného výběrového řízení, to pro mě byla a neustále je jedna velká výzva. Když jsem se rozhodla změnit svoji dosavadní práci, bylo to proto, že jsem věděla, že tato zkušenost mě opět posune a naučí něco nového. A to, jak už jsme se bavily, je pro mě životní náplní. Samozřejmě jsem si také velmi dobře uvědomovala, že budu muset částečně změnit své priority a že práce mi bude brát opravdu velký kus z mého každodenního času. Během prvního roku jsem před sebou měla nelehký úkol. Museli jsme změnit téměř všechno, především pak firemní kulturu. Kroky, které jsme ale v rámci této změny podnikali, mě nakonec úplně pohltily a celá ta proměna mě nesmírně bavila. Myslím si, že právě i to bylo rozhodujícím faktorem, proč se nám tato změna úspěšně povedla. Přiznávám ale, že během toho času jsem prožila i slabší momenty, kdy se mi chtělo brečet.
Myslím, že ke skutečnému úspěchu patří i slzy a rozhodně nejsou známkou nebo projevem slabosti.
Člověk si díky těmto ne tak optimistickým momentům alespoň vybuduje sebereflexi a zůstane stát nohama pevně na zemi. Já mám takovou tezi, že pokud do něčeho vkládáte srdce, lidé vám budou věřit a půjdou s vámi. V Synlabu se mi toto mé přesvědčení opět potvrdilo. To, že naše společnost je dnes tvořena tisícovkou zaměstnanců v Česku a téměř třemi stovkami na Slovensku, a to, že všichni tito lidé mně a kolegům ve vedení věří a zůstávají s námi, vnímám jako obrovské štěstí a jsem za to víc než vděčná. Na začátku jsem v to mohla pouze doufat.
Proč?
Změna, ke které došlo oproti předchozímu vedení, byla obrovská. Nepřebírala jsem pouze společnost jako takovou, přebírala jsem ji se všemi zaměstnanci, kteří mají své příběhy a osudy. Nejsou to jenom spolupracovníci, jsou to především lidé. Mojí hlavní prioritou tak bylo, aby se mnou všichni tito lidé zůstali a pomohli mi nadále budovat fungující společnost. Spolu s dalšími kolegy z vedení jsme se všem snažili ukázat, že práce v Synlabu má smysl a naším hlavním zájmem bylo, aby jej objevil úplně každý. Mým úkolem bylo nastavit firemní kulturu tak, aby lidé věřili nejen mně, ale také své práci. Na druhou stranu zdravotnictví je obor, ve kterém nemáte obrovskou nabídku zaměstnanců, a tak se neustále potýkáte s nedostatkem dobrých a kvalifikovaných lidí. Je tak zcela logické, že o nikoho nechcete přijít a je ve vašem největším zájmu si své zaměstnance hýčkat a udržet.
Co považujete u svých klíčových lidí nebo při výběru nových spolupracovníků za nejdůležitější?
Sdílenou energii, vášeň, jiskru v oku, chuť a odhodlání. Na začátku je vždy vůle, s níž jde ruku v ruce oběť, kterou je třeba přinést. Navíc pokud děláte tak obrovské změny napříč celou společností, jako jsme realizovali my, oběti jsou nevyhnutelné. Můžete mít tým odborníků, kteří jsou profesionálové ve svých oborech, oproti týmu nadšenců oddaných své práci a ochotných se učit. A já se nebojím sáhnout i po tom druhém týmu, který na sobě bude pracovat a postupem času se stane také týmem odborníků. A ideálně takových, kteří v sobě navíc budou mít vášeň, nadšení
a ochotu za svou práci bojovat.
Jak vnímáte samu sebe coby osobnost, která stojí ve vedení tak velké společnosti, která navíc výrazně pomohla ke zvládnutí náporu covidu-19?
Pořád stejně, snažím se dělat svoji práci, jak nejlépe umím, a těší mne, když vidím, že to baví nejen mne, ale i mé kolegy. Práce je vždy o lidech a výsledky by měly být kolektivní činností. Hledám k sobě kolegy, kteří s tímto mým vnitřním nastavením souzní. Nemusí souznít s mým názorem. Právě naopak. Mám ráda, když mi kolegové umí oponovat a nebojí se říct svůj vlastní názor i přes to, že je zcela odlišný od toho mého. Myslím, že jedině tak se mohu jako řídící pracovník správně rozhodnout po tom, co vyhodnotím všechny aspekty a zvážím různé možnosti. Synlab je velmi demokratická společnost. Možná, že existují jednodušší způsoby pro ředitele, jak vést firmu, ale já styl vedení formou příkazů a rozkazů nevyznávám. Chci mít kolem sebe partnery, kteří jsou oddaní svojí práci a nebojí se projevit vlastní názor. Jako ředitel – demokrat si totiž velmi dobře uvědomuji, že názor mých kolegů může být třeba tisíckrát lepší než ten můj. Byla by tak škoda si jej nevyposlechnout jenom kvůli vlastnímu egu.
Kdybyste měla tu možnost, udělala byste za uplynulé období nějaké zásadní rozhodnutí jinak?
Nemám problém uznat, že jsem udělala chybu. V životě jsem jich udělala spousty, a kdybych je neudělala, neměla bych možnost se poučit. Učení samo o sobě je o chybách. Nikdo nikdy nenalézá dobré řešení na první pokus. A to ani ve zdravotnictví. V laboratořích si chyby samozřejmě dovolit nemůžeme. Pokud se tam zavádí například nová metoda, je už buď otestovaná, nebo se zkouší paralelně s tou již zavedenou metodou, aby se ověřilo její fungování a byla tam ta jistota, že výsledek bude maximálně kvalitní a validní. Já si čas od času nějakou chybu dovolit můžu (směje se). A samozřejmě to dovoluji i ostatním. Myslím, že právě tímto dávám kolegům svobodu, které je ke kvalitní práci zapotřebí. Svoboda je věc, kterou mám na své příčce priorit postavenou velmi vysoko. Chci, aby s tímto mým nastavením souzněli i moji kolegové, kteří vedou zase své týmy.
V čem vidíte nejzásadnější rozdíl v tom, jakým způsobem společnosti vedou ženy a jak muži?
Já osobně jsem měla ve vedení všech společností vyvážený tým a vždy jsem razila teorii, že takto je to nejlepší. Nevybírám lidi na pozice proto, jestli jsou muž nebo žena, ale jestli jsou pro danou práci dostatečně kompetentní a schopní. Zásadní jsou také povahové rysy, které v sobě má každý člověk už z podstaty zakořeněné a které se pak projevují jak v přístupu k práci, tak i k ostatním kolegům. Například ve schopnosti je motivovat, vytvářet pro ně příznivé podmínky, dopřávat jim onu potřebnou svobodu. Ženám je pak podle mě i vzhledem k některým stereotypům v minulosti potřeba také dodat více kuráže to zkusit. Nemyslím tím, že by nebyly odvážné, právě naopak, ale unést tlak společnosti, například pokud jste také matkou a vychováváte děti, může to být někdy velmi náročné. Mluvím i ze své vlastní zkušenosti.
Dnes za sebou máte ve své pozici možná nejnáročnější období. Jak se cítíte?
Myslím, že pandemie prověřila charaktery. Kdybych měla mluvit jenom za Synlab, tak jsme všichni museli být v pohotovosti tak zvaně dvacet čtyři sedm. Najednou jsme se ocitli v něčem doposud neznámém. Byl to pro nás čas velmi náročný, museli jsme okamžitě zavádět nové postupy a ty dosavadní realizovat v extrémních objemech. Ihned jsem si uvědomovala, že právě tento čas ukáže, kdo je v tom s námi. Bylo nezbytně nutné napnout všechny síly a táhnout za jeden provaz. Upřímně se musím přiznat, že jsem byla velmi zvědavá, jak to dopadne. Někteří sice cestou odpadli, což je přirozené, ale většina opravdu fungovala jako tým. A nejen v laboratořích, ale také v odběrových pracovištích, ambulancích, na centrále a v neposlední řadě nás podrželi také naši řidiči, bez kterých by to nešlo. A myslím si, podle toho, co jsem potom viděla a zažívala vždy, když jsme se setkali (teď i loni v té přestávce mezi první a druhou vlnou) a kdy jsem měla možnost s mnoha kolegy hovořit osobně, tak to těší i je a velmi je to obohatilo. K tomu jsme si mohli přičíst i ten příjemný pocit, že jsme to zvládli a nějakým způsobem dotáhli. A táhneme pořád.
Jaké byly první myšlenky, které vás napadaly, když v podstatě ze dne na den zasáhla celý svět epidemie koronaviru?
Jsou věci, ze kterých já osobně strach nemám a snažím se jim nepoddávat. Věděla jsem, že ze své pozice ředitelky musím jednat okamžitě, a bylo pro mě prioritou zachovat si racionální přístup. K celé situaci jsme přistoupili rozumně a postupovali zcela logicky krok po kroku tak, abychom udělali maximum nejen pro nás, ale následně také pro veřejnost. Pamatuji si, jak jsme ihned 9. března 2020, ještě dříve, než byl vyhlášen pandemický stav, založili krizový štáb a začali fungovat na podobných principech, na kterých fungují například vojáci. V tomto případě nebylo tolik prostoru pro demokracii, kterou standardně vyznávám a o které jsme se bavily. Bylo potřeba jednat, a pokud možno nechybovat. V rámci krizového štábu jsme vybrali pro každou oblast toho nejlepšího odborníka a pak už jenom velmi podrobně a důkladně plánovali každý krok a sledovali situaci.
Co vás dnes s odstupem času nejvíce těší?
Když se ohlédnu za tím, jak jsme celou situaci zvládli. Na začátku bylo vše poněkud rozpačité, ale v mém největším zájmu bylo něco udělat. Nechtěla jsem, aby společnost tak velká, jako je ta naše, zůstala sedět se založenýma rukama a čekala, co bude dál. Samozřejmě, že jsme měli obavy, to je zcela logické. Najednou tu mezi námi byla zcela nová nemoc, na kterou ještě nebyly prognózy. Jedni se jí extrémně báli, druzí ji zlehčovali. Já jsem věděla, že jako první musíme ochránit naše lidi tak, aby nadále mohli vykonávat svoji práci a tím tak pomáhat dál.
Kolik testů by vaše laboratoře dnes dokázaly provést?
Dnes bychom s přehledem mohli otestovat tisíce vzorků. Za rok jsme si vytvořili ověřené postupy, zjednodušili procesy a přišli s inovacemi, které nám práci usnadňují.
Vaše laboratoře začaly testovat téměř okamžitě, v březnu loňského roku. Jak se od té doby proměnilo testování jako takové?
Dnes už máme přístroje, které určitou část práce laborantů automatizují. PCR není nová metoda, která do laboratoří přišla s covidem. Ta tady byla již dříve. Synlab už před covidem testoval i nemoci, které byly více infekční a třeba i nebezpečnější, ale pouze v malém množství. Najednou jsme ale stáli před obrovským objemem testů, které bylo třeba provádět a zpracovávat. Začali jsme tak narážet i na technické komplikace, jako byl nákup dalších přístrojů nebo kapacity lidí, kteří byli schopni testy provádět.
S jakými největšími komplikacemi jste se potýkali v rámci lidských kapacit?
V laboratořích pracuje velké množství žen. Často se jedná o mladé dívky, které jsou bezprostředně po škole, a tak ještě nemají tak rozsáhlé zkušenosti. Ze dne na den se jim změnil životní rytmus. S tím, jak nabývalo množství vzorků, tak se musely přidávat směny. V laboratořích se tak nepracovalo standardních osm hodin, ale mnohem více, a práce tak byla jak fyzicky, tak samozřejmě i psychicky náročnější. Najednou neřešíte jenom to, že je třeba, abyste měli dostatek lidí, kteří budou vzorky zpracovávat, ale také obavy těchto lidí. A to nejen o zdraví, ale také například o to, aby si zachovali vyrovnaný postoj k vlastním nastaveným hodnotám, mimopracovním aktivitám i osobnímu životu, na který jsou zvyklí, což může být v době krize komplikované. Já osobně už mám nějakou životní zkušenost, takže vím, že když je něco těžké, chvilku to vydržím, a za čas to většinou přejde. Ale ve dvaceti letech, když jsem tyto zkušenosti neměla, neuměla jsem si některé věci představit. Bylo tedy nezbytně nutné zajímat se o všechny naše zaměstnance a jejich potřeby, což někdy nebylo úplně jednoduché.
Jak zvládají nápor zaměstnanci laboratoří a odběrových pracovišť dnes?
Na začátku to bylo pro všechny opravdu těžké. Navíc ještě když nebyly ochranné prostředky nebo jich bylo extrémně málo. Měli jsme jen malý příděl respirátorů, jen na určitý počet. Kolegové mi psali, že mají 20 respirátorů, což nám vydrží na tři dny. Říkala jsem si, co budeme dělat potom? Nedostatek pomůcek byla věc, se kterou jsme se potýkali poměrně dlouho. Byli jsme si vědomi, že naše lidi musíme chránit, jedině tak zajistíme fungování laboratoří. Ani během pandemie jsme nevyšetřovali pouze covid. A to zdůrazňuji i teď, vyšetřujeme i spoustu jiných vzorků. Ročně k nám přijde milion pacientů, někteří i opakovaně. Pro někoho bude možná překvapením, že ze všech nemocí, které vyšetřujeme, tvoří dnes covid jen minoritní oblast. Je důležité si uvědomit, že s nástupem covidu jiné nemoci nevymizely!
Na co jste myslela, když jste si uvědomila, že právě vaši zaměstnanci jsou ti lidé, kteří budou
v první linii?
Pro nás je práce poslání. My jsme k tomu určeni a jistým způsobem i předurčeni. Taková je práce ve zdravotnictví. Když jsme se rozhodovali, jestli se do testování na covid pouštět nebo ne, ani vteřinu jsme neváhali. Věděli jsme, že musíme a chceme. Otázkou jenom bylo, jak to celé uchopit
a jak ochránit naše lidi.
Podnikatel Josef Průša ze své 3D tiskové formy vyrobil a rozdal celkem deset tisíc plexi štítů pro zdravotníky. Vaší společnosti jich daroval 180. Jak jste tento jeho vstřícný krok vnímala?
Díky tomu vstřícnému kroku zůstal Josef Průša dodneška mým kamarádem. Za přátelství s ním vlastně vděčím covidu, takže toto je určitě jedna z dobrých věcí, kterou mi uplynulé období dalo. Když si vzpomenu na den, kdy jsem na něho sháněla číslo, vidím to, jako by to bylo včera. Vím, že to opakuji neustále, ale mojí prioritou byla ochrana personálu, který přicházel s covidem dennodenně do bezprostředního kontaktu. Tehdy jsem mu napsala, že jsme laboratoř, která vyšetřuje covid, a že vím, že jeho tiskárna disponuje ochrannými štíty. Reakce přišla během pár minut. Nejen že nám jich téměř dvě stě okamžitě poskytl, navíc jsme se s ním domluvili na další spolupráci.
V čem konkrétně spočívala?
Josef Průša vyráběl ochranné štíty na 3D tiskárně jako jednorázové, ale byla by samozřejmě škoda je vyhazovat. Domluvili jsme se tedy na tom, že naše laboratoře budou ověřovat, jakými metodami se dají plexi štíty sterilizovat. Dnes už se tomu i zasměju, ale v době, kdy byl nedostatek odběrových štětiček, jsme dokonce začali vymýšlet i jejich prototyp a bavit se o tom, zda by se nedaly také nějakým způsobem vytisknout na 3D tiskárně. Myslím, že tato pomoc byla od Josefa skvělým nápadem a velice hezkým počinem, který mu nikdy nezapomenu. Pomohl nejenom nám, ale mnoha dalším zdravotníkům. Štíty z jeho 3D tiskárny pomohly ochránit nejen pracovníky, kteří zpracovávali vzorky s podezřením na covid-19, ale také třeba naše odběrové sestry.
ZÍTRA
Přinesla vám pandemie nějaký nový návyk, který jste do svého života zařadila a chystáte se v něm pokračovat?
Běhání. Běhala jsem už dříve, ale ne tolik. První vlna pandemie pro mě bylo opravdu extrémně náročné období. Nebyli jsme společností, která by mohla fungovat na home office. Lidé, kteří pracovali v laboratořích, byli v práci neustále a my jsme se jim snažili být podporou i oporou a zároveň jsme firmu museli držet a zajišťovat její bezchybný chod. Ten nápor, který jsem cítila, byl opravdu obrovský. A měla jsem potřebu se od toho všeho nějak tak zvaně odpojit, alespoň na čas. Takže třicet minut denně, kdy mým hlavním motivem bylo doběhnout, byl a stále je pro mě velmi důležitý čisticí prostředek.
Má pro vás sport v profesním životě i nějaký další význam?
Sport považuji za nedílnou součást mého života, osobního i toho profesního. Na každém pracovním pohovoru se potenciálních kolegů ptám, jaký sport dělají (směje se). Zároveň samozřejmě zdůrazňuji, že se rozhodně nikdo nemá cítit diskriminovaný, pokud odpoví, že žádný. Rozhodně to neznamená, že jej z řízení vyloučíme.
Proč považujete za důležité mít ve svém profesním týmu sportovce?
Kdo v mládí dělal nějaký sport, zejména závodně, ví, že když se chcete dopracovat do cíle, tak to trochu bolí. Někdy možná trochu víc a jindy velmi mnoho. Pamatuji si, když jsem byla na základní škole, chodila jsem do sportovní třídy, jak jednou přišla maminka domů z rodičovské schůzky a říkala, jak jim naše třídní učitelka sdělila, že když přežijeme tohle, přežijeme už všechno (směje se). Myslím, že je v tom hodně pravdy. Člověk, který dělá nějaký sport, ať už vrcholově, nebo volnočasově, musí umět překonat sám sebe. Domnívám se tedy, že zaměstnance-sportovce v práci jen tak něco nepřekvapí a nezaskočí. Nastane-li nějaká akutní situace, kdy je třeba zabrat, nepřijde jim to divné. Vědí, že musí. I proto máme ve vedení společnosti mnoho sportovců, jejichž zarputilost a odhodlání se ukázaly právě během pandemie, kdy jsme se všichni ocitali pod extrémním tlakem a stresem. Tito lidé tak dokázali nejen mně, ale často i sami sobě, že v sobě mají skutečně zakořeněnou a vypěstovanou obrovskou disciplínu a sebekázeň.
Myslím, že když člověk dělá sport, dá mu to hodně, a to nejen do pracovního života.
Určitě. Navíc pokud děláte týmový sport, velmi brzy si uvědomíte, že nehrajete jenom sám za sebe. Víte, že zbytek týmu na vás spoléhá a naopak vy se můžete spolehnout na něj. Funguje tam vzájemná motivace, sounáležitost a podpora. Stejné by to mělo být i ve firmě. Moji zaměstnanci se spoléhají na mě a já zase na ně. Ta hranice toho, jak na vás lidé reagují, je často velmi tenká a citlivá. Vím, že kdybych chodila do práce skleslá a smutná, budou rázem takoví i moji lidé. Není to o tom, že bych byla v centru veškerého dění, ale jsem určitým nábojem celé naší společnosti, a tak je vždy lepší všechny nakazit optimistickou energií a radostí. To je něco, co je pro mě moc důležité, předávám dobrou energii dál. Já sama se jí každé ráno nabíjím v autě.
Jak?
Zpívám si.
Co jste si zpívala dnes?
Elány.
Elány, abyste pro dnešek měla dostatek elánu?
Cítila jsem, že se musím naladit. A když jsem přijížděla sem, věděla jsem, že už je to tam (směje se). Tohle moje nastavování není o tom, že bych se probudila se špatnou náladou nebo byla ve stresu, ale chci se každý den ráno naladit a dostat se do takového svého určitého klidu. Někdo by mohl říct, že si nastavuji vlastní flow. Hudba obecně mi hodně pomáhala už v pandemii a je to vlastně další věc, kterou si z tohoto období nesu do budoucna. Písničky na mě fungují podobně jako běhání. Jsou pro mě takovým samočisticím mechanismem.
Magazín Forbes vás opět zařadil mezi 150 nejvlivnějších žen. Co toto zařazení pro vás znamená?
Pro mě má toto zařazení daleko hlubší význam. Neberu to tak, že se jedná pouze o můj osobní úspěch. I přes to, že mě to samozřejmě těší, vnímám to jako zviditelnění celé firmy, z čehož mám radost. Naše laboratoře tady byly i před covidem. Pod rukama nám projde milion různých pacientů a zhruba 16 milionů vzorků ročně. To jsou obrovská čísla, která ale nejsou na první pohled vidět. Práci laborantů bere mnoho lidí jako samozřejmost, byť tam všichni dělají velmi sofistikovanou a záslužnou činnost. Jsem ráda, že teď, v této době, jsme najednou více vidět. A to především kvůli těm lidem, protože vědí, že funguje to, co jsme před třemi a půl lety začali. A když přijdou takové krize, kdy se musí všechno přenastavit, jsme schopni to uchopit a táhnout za jeden provaz a dojít společně do zdárného konce. To je pro mě tím největším úspěchem a zadostiučiněním a bez mých kolegů by to nebylo možné.
Umíte si dnes představit pracovat úplně mimo zdravotnický sektor?
Dnes už ne. Kdyby k tomu došlo, tak bych se přizpůsobila, ale určitě na své práci momentálně nechci nic měnit. Moje práce mě velmi baví a naplňuje. I když, možná pokud by to bylo možné, ráda bych operovala (směje se).
Myslím, že nikdy není pozdě začít s něčím novým, co v člověku již delší dobu rezonuje. Nepřemýšlela jste, že byste se ještě teď nebo někdy v budoucnu vrhla do studia medicíny?
Nejsem si jistá, zda bych to stihla. Chtěla bych být totiž chirurgem, což je obor nesmírně náročný, vyžaduje velkou soustředěnost a fyzickou zdatnost. Nicméně když mám příležitost se něčemu přiučit, jdu do toho, a tak jsem měla možnost si v minulosti vyzkoušet i osteosyntézu, samozřejmě na umělých kostech. Velmi mě to bavilo. S myšlenkou jít studovat medicínu koketuji ale pořád. Na druhou stranu je to obor, který se nedá studovat distančně. Nedokážu si ale představit, že bych se někdy přestala učit, schovám si to tak na univerzitu třetího věku (směje se).
Kdo je pro vás skutečným hrdinou?
Hrdinů je kolem nás velmi mnoho, stačí se jenom rozhlédnout. Nedokážu jmenovat jednoho, ale pokud bych měla, tak určitě moji maminku, která má můj hluboký respekt za to, co v životě zvládla a nikdy si nestěžovala. Každopádně však je pro mě hrdina každý, kdo je ochotný překročit svůj vlastní stín, udělat cokoliv navíc a třeba při tom také něco obětovat. A věřím, že takových hrdinů byste dokázala najít spoustu, a to nejen ve zdravotnictví.
Ruku v ruce s hrdinstvím jde také odvaha. Co nejodvážnějšího v životě jste udělala vy?
Těžko soudit. Nevnímám život podle odvážných rozhodnutí nebo činů. Vše, co ke mně má přijít, přijde a já se k tomu stavím čelem. To nepovažuji za něco hrdinského, i když pro někoho je právě tento přístup odvážný. Já čerpám ze všech zkušeností, které mám. A každý den se snažím žít tak, jak nejlépe mohu. Když se nad tím zamyslíte, tak možná to nejodvážnější je žít vlastní život.
Text: Nikol Pavlíčková Foto: Ondřej Pýcha
