Kdo dokáže během pár let vybudovat brandy, jakými jsou Slevomat, Dáme jídlo nebo Rohlík? Ještě teď slyším naší publisherku, jak nám ráno v kanceláři pár minut před rozhovorem vypráví o výhodách služby Rohlík Premium. Myslím si, že z toho snad musí mít nějaké provize. Tomáš Čupr se toho nebojí a při své spanilé jízdě vybírá všechny zatáčky rychlostí závodníka formule 1.
VČERA
Ještě než začneme, jaké budou výsledky Rohlíku za rok 2020? Obrat osm miliard, EBITDA dvě stě milionů korun?
Třeba!
No ne, já to nevím samozřejmě, jenom tipuji.
Však jste to ale řekla správně. Fiskál nám sice končí až v dubnu, ale cítím, že by to mohlo v rámci výsledků Česka být zhruba tak, jak říkáte, možná spíš 250 milionů korun EBITDA. Ale hodně investujeme i do Rakouska, Maďarska – třeba zrovna Maďarsko k tomu přihodí obrat zhruba dalších tři čtvrtě miliardy korun.
Změnil se vám postupem času pohled na hodnotu peněz? Předpokládám, že už nemáte ambice povyrůst o 10 milionů korun, protože to už je pro vás málo.
To je pravda. Když se třeba řeší iniciativy ve firmě a někdo přijde s nápadem, jak zvýšit obrat o 10 milionů, tak už se tím obvykle nezabývám osobně. Přemýšlím spíš v řádech stovek milionů a miliard korun.
Dokážete identifikovat moment, kdy se u vás začaly projevovat „think big“ tendence a zjistil jste, že je potřeba jít do velkých vizí?
Klíčový moment byl, když jsme začali fundraising, někdy v únoru březnu. Už tehdy jsme přemýšleli docela ve velkém, dělali jsme tendr na investiční banku, a když zjistíte, že by vás chtěl prodávat Goldman Sachs, tak vám to dá určitou sebedůvěru, přesvědčení, že musíte mít něco dobrého, co ostatní chtějí. Nakonec jsme si vybrali menší butikovou firmu, která se hodně specializuje na technologické společnosti – teď třeba naraisovali asi 200 milionů eur pro Wolt.
Takže právě hledáním investiční banky jste se vlastně dozvěděli, že je Rohlík „big enough“.
Ano. Dostávali jsme termsheety někde v rozmezí 500 – 600 milionů eur. Upřímně nevím, jestli je v Česku v tento moment hodnotnější startup. Hodně se mluvilo o Productboardu, o Kiwi.
Což třeba v případě Kiwi už vlastně neplatí.
Jasně, to jsou vlny. Každopádně ten proces hledání investiční banky nám dal hodně sebevědomí. Je zajímavé, že při investorských „pitchích“ (prezentace projektu investorům – poznámka redakce) jsem až téměř omluvně říkal, že vím, že jsme na trhu už šest let a že ještě pořád neexpandujeme ve velkém. My nejsme pomalí, jen jsme o expanzi nějak nepřemýšleli do doby, než budeme mít byznys model v pořádku. Chtěli jsme nejdřív vybudovat fundamentals (základní finanční ukazatele – poznámka redakce). Tenhle přístup se jim líbil, protože každý umí vykřikovat hesla ve druhém roce fungování firmy a chtít po investorech hodně peněz. My ale měli i zajímavou ziskovost.
Ve kterém roce jste byli poprvé ziskoví?
V roce 2018.
Kolik jste tehdy měli EBITDU?
Nebylo to žádné vysoké číslo. Na bázi jednotkové ekonomiky už jsme byli v roce 2017, a to je to, po čem investoři prahnou, na co se dívají, zbytek vyřeší škála.Letos se to zlomilo.
Dotkli jsme se tématu kiwi.com, což je dokonalý příklad byznysu, pro který se může ze dne na den změnit svět. Co by se stalo, kdyby přestal fungovat internet?
Úplně? Já si myslím, že by se zhroutil svět. V tu chvíli by vlastně nefungovalo nic, žádná infrastruktura, začalo by se rabovat. Kdyby přestal fungovat internet, tak končí současný civilizovaný svět.
Vy byste ale určitě okamžitě začal hledat cestu, jak dál, nebo ne?
Tady se bavíme o úplně bezprecedentním scénáři. Ve chvíli, kdy by skutečně nefungovalo nic, tak si Čupr může něco vymýšlet v Karlíně, ale nemá to jak dostat do světa. Představuju si, že tedy najdu tiskárnu, najdu kabel, vytisknu letáky a jdu něco marketovat bez internetu lidem na ulici (smích). No něco bych dělal, ale možná bych také utekl.
Internet naštěstí zatím funguje, a fungoval velmi dobře jako báze pro všechny vaše byznysy: Slevomat, Dáme jídlo, Rohlík… Docela si nakládáte. Co bude dál? Je cílem třeba IPO?
IPO je cesta. Po Rohlíku už pracovně neplánuju nic dalšího, mám to v sobě relativně jasně uzavřené. A není to tak, že si nakládám, jedná se o opravdu přirozenou cestu. Někdo má prostě v povaze, že když vidí příležitost, chopí se jí. Někdo jiný ji obejde a někdo se jí lekne. V mém případě je tomu tak, že dokud to jde, běžím. V nějakém momentu se pak může stát, že něco nejde, a tak je nasnadě se rozhodnout, zda mě daná věc už nebaví a půjdu dál, nebo se zapřu a budu ji tlačit ještě víc, zkrátka tak, abych to prorval. Jeden z investorů hezky řekl, že Rohlík je zatím jediná firma, kterou viděl, která jde pořád doprava a nahoru. Emočně se to tak nemusí zdát, protože jsme kolem roku 2016, 2017 zažili velké vlny, ale číselně všechno pořád běží správným směrem. A když to běží, tak nevím, proč bych měl brzdit.
Cíl je tedy cesta.
Ano. Když vidíte krásnou cestu, tak běžíte dál.
Ale vy neběháte.
Neběhám, ale jezdím na kole. U toho můžu přemýšlet.
U běhu ne? Jsou lidé, kteří to dokážou.
Jasně, ale ti mají naběháno. Já bych musel zlomit takových těch prvních sto kilometrů, kdy bych plival plíce a opravdu by mě to bolelo. Na kole je to všechno rychlejší a já jsem v životě obecně rychlý, takže pomalé proběhávání se k úspěchu mě nebaví.
Lepší je dojet si pro něj na kole. Anebo v tesle?
Kolo je přece jen lepší pro fyzičku.
S tou teslou, to byl takový oslí můstek.
Myslel jsem si to.
Vy jste někde jmenoval svoje vzory, třeba Muska, Jobse. Koupil jste si teslu kvůli Muskovi?
To bych neřekl. Chtěl jsem prostě dobré auto, které nekřičí „Je to arogantní debil“. Plus mě baví vize zeleného města bez hluku, bez zápachu. Jezdit v supersportu navíc může být v případě byznysu, který děláte pro lidi, společensky nepřijatelné. Přijet v lambu do skladu asi není úplně košer. Za teslu se na vás vlastně nikdo nezlobí, s ferrari už to riskujete. Taky mě baví, že když to zatúrujete – samozřejmě v rámci přijatelného rychlostního limitu a bezpečnosti – tak to vlastně nikdo neslyší (smích).
Co tedy obdivujete na Muskovi?
Určitě ho neobdivuji úplně kompletně a bez výhrad jako člověka. Z každé osobnosti si vyberu něco. Na něm se mi líbí velikost jeho vizí a ta obdivuhodná zarputilost, s jakou do nich jde.
V tom jste si podobní.
Moje vize jsou nicméně o dost přízemnější, ale zarputilost mi nechybí. Možná proto mám tenhle typ vlastností u lidí rád. Třeba Steve Jobs byl v mnoha ohledech obdivuhodný, ale třeba v soukromém životě určitě nebyl žádným vzorem. Totéž lze říct o mně, v některých oblastech se ještě mám hodně co učit, zejména v mezilidských vztazích.
V čem konkrétně?
Jsem introvert, neumím třeba takový ten a priori networking a dlouhodobé udržování vztahů jen pro ten vztah. Jsem bohužel hodně transakční.
Když jste v pozici známé osoby, se kterou se chce spoustu lidí seznámit, tak se potřebujete seznámit spíš s těmi, kteří už se vlastně seznamovat nepotřebují, takže ten networking musíte dělat vy.
Přesně tak. Existuje docela zajímavá knížka, která se jmenuje Never Eat Alone. A jestli je na světě nějaká jistota, tak je to ta, že Čupra potkáte v Karlíně na obědě samotného. Já neumím udržovat takové ty vřelé vztahy. Když se mi někdo neozve, tak já se neozvu. Uměl bych to ale rád.
A jak to děláte v rámci pracovního seznamování? Jak hledáte ty správné lidi? Dáte na intuici?
Intuice se mi stále tříbí. Jsem vlastně relativně mladý, je mi 38, a bylo by naivní si myslet, že jsem toho v životě už hodně zažil a viděl. Firma potřebuje každý rok trošku jiné lidi a při rychlosti našeho vývoje se personální potřeby opravdu pořád mění. Teď už jsme tak velcí, že jsem konečně narazil na strop v otázce výběru lidí, se kterými se můžu opravdu bavit o dalším vývoji. Setkávám se s lidmi, kteří, ač mají kvalitní životopis, neuspěli, a naopak vidím také příklady těch, u nichž stačil jen správný zápal. Mezi lidmi a jejich přístupem a schopnostmi jsou opravdu velké rozdíly a ve startupu často řešíte, kolik si člověku můžete dovolit zaplatit, takže vám na začátku ti nejlepší lidé do firmy ani nepřijdou. Až teď si můžu vysnít ideálního člověka a také mu za to, co od něj očekávám, adekvátně zaplatit, a to je zásadní posun.
Jaké kvality ten vysněný ideální člověk má?
Měl by být hlavně ochoten řešit těžké situace. Na pohovorech se kandidátů ptám, jaké krizové situace řešili a jak se u toho cítili. Třeba naše finanční ředitelka Sonia je žena, která překonala rakovinu a figurovala u dvou nezrealizovaných IPO, protože akcionář v průběhu řekl, že si to rozmyslel. Fungovala napříč světem, což není jednoduché. Přesto, že jde o člověka, který žil v permanentním diskomfortu, vidíte na ní, jak je v pohodě. Když před někoho takového postavíte problém, tak se z toho nesloží. Naproti tomu v řadě firem působí manažeři se skvělým CV, kteří byli celý život v klidu. Postupně si budovali svou pozici, měli hodně peněz a pohybovali se stále jen v jedné zemi, v tom samém sektoru. Když takovému člověku takříkajíc pošlete zatáčku, nemusí to zvládnout. A já se primárně dívám na to, jestli lidé umí zvládnout krizi, to je pro mě nejhodnotnější. Pokud máte zkušenosti, tak je velmi jednoduché být nekrizový manažer. Jenže jednou prostě nějaká krize přijde a týká se to samozřejmě i Rohlíku. A teď jde o to, jestli se vám z ní ti klíčoví lidé zhroutí a opustí loď, nebo tam s vámi budou pádlovat a vylévat kbelíky s vodou, dokud to nebude v pohodě.
DNES
Jak byste definoval podstatu byznysu, na němž je Rohlík založen, když se podíváme za definici platformy na prodej potravin?
Umožňujeme lidem trávit čas kvalitněji a žít hodnotnější život. Věříme, že všechno v životě je spojené s tím, co jíte. Když jíte dobře, tak se lépe cítíte, jste zdravější, rodina je šťastnější. Když vám k tomu dáme ještě skvělý servis, pak se to umocňuje. Zdá se, že sázka na tuhle filozofii se nám vyplácí. Všude na světě – minimálně v evropských aglomeracích – najdete určité procento lidí, kteří chtějí služby podobné těm, které s Rohlíkem nabízíme. Málokdo vám řekne, že by chtěl jíst něco nedobrého a že mu nezáleží na tom, jak bude trávit svůj čas. Diferenciátorem v tomto případě ale je, jestli si lidé můžou, nebo nemůžou dovolit vybírat si. Teď jsme měli ve firmě docela zajímavou debatu o Němcích s našimi francouzskými obchodními partnery, kteří jsou známí svým skvělým jídlem. Ptali se nás, jestli jsme si jisti, že chceme vstoupit na německý trh. Němci prý berou jídlo naprosto prakticky, jako palivo, bez kterého se prostě neobejdete. Němci říkají: „We have to eat.“ A Francouz je opravuje: „No, no. UNFORTUNATELY, we have to eat.“ Jenže to mluvíme o průměru dané populace, spousta Němců má daleko osvícenější přístup k jídlu.
To jsme probrali stereotypy Němců, ale jací konzumenti jsou Češi? Pořád platí, že honí slevy a výhodné nákupy, nebo si uvědomují, že za dobré jídlo je potřeba zaplatit?
Řekl bych, že spousta Čechů posedlosti slevami nikdy nepropadla. Ostatně národní průměry jsou velmi zavádějící. V průměru by se Němec, Čech, Maďar a vlastně i Rakušan Rohlíku vyhnul obloukem. V průměru. Protože ten průměr profiluje konzumenta těchto národností jako někoho, kdo vyhledává velké slevy a je mu tak trochu jedno, co jí. Přesto Rohlík funguje, existuje, roste, prosperuje. Je to tím, že nutně necílíme na onoho průměrného zákazníka – a tím nechci říct, že bychom chtěli být snobská služba. My se snažíme spíš o disrupci trhu: Malý hráč vezme velkému hráči nějaký specifický segment, o který se onen velký hráč příliš dobře nestará. Na základě toho malý hráč vyroste a pak už je pro toho velkého pozdě ho zničit nebo dostihnout. Výsledkem je, že původní malý hráč dál roste a přetvoří trh, protože už je vážně těžké ho zastavit. Na českém trhu nejsme s osmi miliardami obratu rozhodně největším hráčem, ale pro kohokoliv už je velmi těžké náš rozjetý vlak zastavit.
A vy nejste největší hráč v onlinu?
To ano, ale my už se nedíváme na online, ale na retail s potravinami jako celek. Nejmenším z těch velkých je Globus, ten má obrat odhadem třeba 25 miliard. K tomu nám pořád ještě něco chybí, ale to už je jen otázka času. A proto je pro nás v pořádku teď ignorovat onoho průměrného zákazníka, my si ho vezmeme později.
Až se dovzdělá?
Anebo naopak, až my se mu víc přiblížíme.
Je tedy vaším cílem přidat k aktuální linii prémiové kvality i nižší segmenty?
Zkuste se na to podívat na příkladu jiných odvětví. Tak třeba iPhone, to byl velmi dlouho superprémiový telefon. Dnes nabízí čtyři produktové řady. Ještě v nich nenajdete model za 5000 korun, ale to přijde, a v tu chvíli značka získá další trh, i když vyrostla na tom, že prodávala klenoty za 40 000 korun. Rohlík je to samé. Když půjdeme nakoupit na sklad obyčejné máslo a budeme ho chtít za super cenu, tak se s námi žádný velký dodavatel nebude bavit, na to jsme příliš malí. Ale až budeme větší a větší, tak se to změní. Tohle je naše cesta.
V kolik vstáváte?
V 7:30.
Co pak uděláte jako první?
Většinou, když mě nevzbudí budík, tak mě vzbudí dcera, takže jdu za ní do pokojíčku. Jsem sova, chodím spát pozdě, takže i relativně pozdě vstávám a pak už jen absolvuji takové ty rutinní věci typu sprcha, možná snídaně – možná ne, a vyrážím do kanceláře. Někdo vstává v pět, cvičí, přečte si noviny nebo si jde zaběhat, ale já už vlastně od rána funguju v rámci pracovního režimu.
Kolik dostanete denně e-mailů?
Málo. My na ně jako firma moc nejsme, je to třeba do dvaceti e-mailů. Fungujeme na Slacku.
Jakou nejhodnotnější věc vlastníte?
Nejsem velký sběratel drahých věcí. Objevil jsem ale nemovitost, která by se asi dala definovat jako snová. Bylo to drahé, ale Česká spořitelna pomohla a standardně splácím hypotéku (smích). Někdo sbírá auta, hodinky, já ne. Já když vyhodím peníze, tak je to třeba za dům nebo dovolenou. Prostě řeknu, že jedem, a peníze nehrají roli. Věci jako takové mě moc nebaví.
Zmínil jste hypotéku, máte tedy pozitivní vztah k dluhům?
Jasně, když ne věci, tak dluhy (smích). Jeden člověk z mého okolí mi před pár lety řekl: „Bez páky nezbohatneš.“ Vzal jsem si to k srdci. Život je krátký, a když budete čekat na cash flow eventy, které vám umožní něco postavit nebo rozvinout, bude to trvat velmi dlouho. Naše finanční ředitelka mi říká, že si pletu přítomnost s budoucností. A je to pravda. Já nevidím Rohlík teď, já ho vidím za 5 let. A to si říkám, na to by šlo půjčit hodně miliard. Má to nějaká rizika, ale já mám jednu osobnostní výhodu, že riziko nevnímám. Skoro nikdy a skoro nikde.
To je občas trochu nebezpečné, ne?
Je. Ale kdyby se měli borci ve formuli 1 u každé zatáčky bát, že se vybourají, tak nemůžou jezdit formuli 1. Stejně tak kdybych měl já nízký práh vnímání rizika, tak třeba pracuju v bance a nemám Rohlík.
No to děkuju za bankéře…
No tak, vy jste se posunula. Tak ale dejte tam třeba, že bych měl květinářství.
Když jsme pořád u těch bankéřů, jak vypadá vaše investiční portfolio?
Docela dlouho jsem investoval prostřednictvím Enernu. Aktuálně nemám vlastně vůbec čas se věnovat ničemu kromě Rohlíku.
To znamená, že Rohlík je vaše investice. A co diverzifikace portfolia?
Na diverzifikaci já moc nejsem.
Takže máte v košíku jenom jedno vejce.
Vlastně jo. Zatím. Spousta lidí ale měla jen to jedno jediné vejce, protože sázeli na nějaký svůj byznys, nebylo co jiného kam diverzifikovat.Kdybych začal diverzifikovat na hodnotě Rohlíku třeba před třemi lety, tak mám něco v nějakých fondech, a vlastně by to také nebyla žádná velká diverzifikace. Na nějaké větší firmy a nemovitosti, které pravidelně nesou cash a drží hodnotu, se dívám až nyní. Ale u pořádné diverzifikace vlastně ještě úplně nejsem.
Co vás zaručeně vždy dojme?
Utrpení dětí. Jsem v tomto citlivka.
Měl jste to tak i před tím, než se narodila vaše dcera?
Asi ne tolik. A pak mě vždycky zaručeně dojme velká romantická scéna ve filmu.
Natolik, že si u ní skrytě popláčete?
Já si umím pobrečet i otevřeně.
Proč se Rohlík nejmenuje Houska?
Protože doména Houska nebyla volná.
Je pravda, že nejprodávanějším produktem na Rohlíku jsou banány?
Myslím, že už ne. Aktuálně je to losos.
Co pro vás znamená jídlo?
Pro mě je jídlo život a náležitě k němu přistupuji. Dobré chutě vyvolávají emoce. Včera jsem zrovna objevil na Rohlíku skvělé wagyu maso nakrájené na hranolky, tak jsem ho jenom v kuchyni po japonském způsobu hodil na chvíli na pánev a namočil do sójové omáčky – úžasné. A někdo si namaže chleba s máslem a taky je šťastný.
Používáte Spotify?
Ano.
Která skladba je aktuálně vaším favoritem?
Teď vyšla selekce Nejoblíbenější skladby roku 2020. Mám třeba rád „You´ll never walk alone“, což je taková stará věc, hymna Liverpoolu. Když se ale zaposloucháte do textu, je to docela silný song i dnes. To mě teď baví hodně.
Ideu „You’ll never walk alone“ máte rád, přesto „You eat alone“. Jak to jde dohromady?
To je abych si při tom obědě připomněl, že i když jsem sám, tak vlastně nejsem sám.
V byznysu funguje autentičnost. Jak hluboce autentický může být Tomáš Čupr?
Myslím, že jsem historicky mnohokrát prokázal, že to umím dotáhnout daleko za hranici únosnosti.
Kdo kromě vaší manželky vás zná opravdu dobře?
Kuba Lohniský z Le Premier. Známe se od školy. Teď u něj navíc mám asi rok a půl nějakou drobnou investici, takže nás spojuje i byznys. V případě rodiny a přátel samozřejmě investice vnímám v jiné rovině a nastavujeme vše tak, aby se to nemohlo dotknout našich vztahů.
Co by tedy Jakub Lohniský odpověděl na otázku: Co je váš boží skill?
Podle mně by řekl: „Pochopení zákazníka“. Vždycky, když jsme někde ve společnosti, tak vypráví naše společné historky a hrozně se směje: „Čupráku, ty seš neuvěřitelnej, ty vždycky něco založíš, hned spustíš tu svoji garanci spokojenosti, prémium a kolo štěstí, kde si zákazník vytočí nějaký ten kredit na útratu, a ono to neuvěřitelně funguje.“ Také by asi zmínil, že nechápe, jakou míru rizika dokážu snášet. A ještě by přidal historku, jak na mě na vysoké škole poslal vymahače, 150kilového spolubydlícího, protože jsem mu měsíc dlužil tisícovku.
Jak to dopadlo?
Zaplatil jsem obratem.
ZÍTRA
Platí ve vašem životě, když se ohlédnete zpět, citát Huntera S. Thompsona: „Wow! What a ride!“?
To platí. Já bych asi nemohl žít nudný život. Občas si ho naschvál dělám komplikovaný. Když je to nudné a stereotypní, tak najdu vždycky nějakou blbost, aby to nebylo nůďo.
Až o vás jednou natočí film…
No to doufám, že ne.
…o tom nerozhodujete, že? Kdo vás bude hrát?
Nevím. Měl bych přání, ale on na to nikdy nekývne.
Mluvíme o miliardách, IPO… Tak nebudeme předpokládat, že nějaký hollywoodský herec nekývne na hlavní roli ve filmu o Tomáši Čuprovi.
No dobře. Chovám neutuchající respekt ke Keanu Reevesovi, ale ne proto, že bych si ho vybral, aby mě hrál, ale protože je lidsky v pořádku. A herecky taky. Já se vlastně moc nedívám na filmy, spíš na seriály.
Který seriál byste mi doporučil?
Skvělé bylo La casa de papel a Ozark. A teď se dívám, a to je vtipné, na Emily in Paris. Mám rád takové ty kulturní sondy. A hodně koukám na dokumenty na Netflixu.
Prohlásil jste, že založení firmy je podobné, jako když se vám narodí první dítě. Co je náročnější, dítě, nebo firma?
Těžko říct. Na dítě jste většinou dva, což pomáhá. Samozřejmě dítě je do jisté míry křehčí, ale roste chtě nechtě. Firma neroste chtě nechtě a většinou je na to člověk sám, pokud nemá nějakého silného co-foundera zády. Ale samozřejmě se to nedá srovnat. Když se nepovede firma, není to konec světa, ale když se nepovede dítě, myšleno v nějakém dramatickém scénáři, tak je to samozřejmě životní tragédie. Byla to taková lehká paralela, nerad bych stavěl dítě a firmu na stejnou rovinu.
Je něco, co vás dcera naučila a co aplikujete v byznysu?
No to raději ne. V té fázi už jsem byl: „Ne, už nejseš můj kamarád. Já s tebou nebudu vařit.“ Tak tím už jsem si prošel, a jak jsem postupně dospěl a vyzenoval se, naučil jsem se s lidmi fungovat na jiné úrovni. Ale doufám, že mě ještě něco naučí.
Co uděláte s penězi, až je všechny vyděláte?
To je těžké říct teď, co vlastně bude v budoucnosti důležité. Chtěl bych mít možnost svými penězi případně něco ovlivnit. Třeba pořádně pomoci reformě vzdělávání. Už nyní podporuji Učitele naživo, ale na pořádnou změnu je třeba více peněz i odhodlání. Asi bych chtěl udělat něco lokálního. V léčbě malárie už je globálně dost peněz, zatímco v lokálním rámci je prostor na řešení nějakého strukturálního problému. Ale ještě jsem mladý, ještě to nemám promyšlený.
Máte nějakou všeobecně platnou radu do života nebo do byznysu?
Bez páky nezbohatneš (smích). Ne, počkejte, přemýšlím.V životě se mi vyplatilo soustředit se na relativně omezený počet aktivit. Mluvím s velkou spoustou lidí, kteří chtějí uspět v byznysu, ale pak jim myšlenky lítají zleva doprava. Je důležité vybrat si jednu věc, jít za ní a být zarputilý. Na světě existuje jen velmi málo věcí, které nejdou urvat pílí, zarputilostí a takovou nějakou zabedněností. Většina lidí krachuje na tom, že své cíle brzo vzdají. Takže vyber si jednu věc a nevzdávej se.
A urvi to.
A zapákuj to.
Na cestě z restaurace se ho ptám na jeho vybranou zatáčku v podobě alkoholového období, kterým si prošel. Bylo to těžké, bylo to vyrovnávání enormního tlaku, strachu ze selhání. Když vybuduješ dvě firmy, co se stane, když bys stou třetí neuspěl? A komu se svěříš s pocity a problémy, když jako disruptor trhu jseš jediný s touhle zkušeností? Ale zvládl i to. Na Spotify si pustil hymnu liverpoolského fotbalového klubu, zapnul svou teslu a vrhl se do dalšího dne.
