Na vaší loňské jarní aukci padl historický rekord českých aukcí, kdy se obraz Staropražský motiv od Bohumila Kubišty prodal za 123,6 milionu korun. Kolik sběratelů v Česku si takový obraz může dovolit koupit?
Je dobré se na to podívat i z toho úhlu, kolik lidí vůbec si takovou koupi může dovolit. V Česku jich je hrozně moc. Jen mezi sběrateli, s nimiž se znám, jich je několik desítek. Tento moment je velice důležitý nejen pro trh s uměním. Protože je tady mnoho lidí, kteří si mohou dovolit vydat takové částky, tak nikdy nevíte, kdy se někdo z nich rozhodne, že začne kupovat umění. K tomu, aby e někdo takto rozhodl, přispívá kvalitní trh s uměním a ti, kdo se na něm pohybují.
Chodí za vámi nyní více bohatých lidí, že chtějí se sbíráním umění začít?
Den před jarní aukcí za mnou přišli lidé, kteří nikdy předtím nekoupili žádné umělecké dílo a najednou chtěli nakoupit obrazy v hodnotě 100 až 200 milionů korun. Doporučil jsem jim Kubištu a obraz Samotáři od Toyen. Tím schůzka skončila.
Koupili některý z těch obrazů?
Koupili Toyen (pozn. red.: obraz se vydražil za 54 milionů korun s aukční provizí). Na Kubištu jim už nezbyly peníze. Ale kdyby je u Toyen někdo v aukci přebil, tak by zřejmě Kubištu koupili. Říkal jsem jim, že si na něj musí vyčlenit něco přes sto milionů korun. U tohoto obrazu je to částka objektivní a věřím, že v budoucnu jeho cena dál poroste. Podstatné je, že tito lidé, kteří si jako první obraz koupili Toyen, nejspíš budou kupovat dál a stanou se z nich sběratelé.
Je běžné, že někdo začne tak drahým obrazem?
Nebylo to běžné. Ale dlouhodobě lidem radím, že pokud chtějí sbírat umění, nemusí nejdřív kupovat grafiky nebo kresby. Mohou začít i takovým obrazem, jako je Toyen, pokud se jim líbí, má správnou kvalitu a přiměřenou cenu. V Česku je hodně bohatých lidí, kteří si mohou dovolit to nejkvalitnější umění. A už můj otec říkal, že obrazy budou drahé tak, jak budou bohatí lidé v zemi, v níž se obrazy nacházejí. To je základní poučka platná pro trh s uměním.
Ve které sbírce nakonec skončil Kubištův Staropražský motiv?
Skončil v české sbírce, která není velká, ale je zajímavá a velice kvalitní. Je tvořená podobnou filozofií, jakou mám i já. Obsahuje obrazy z různých období. Víc už prozradit nemůžu. Je ale šance, že se tento obraz objeví na významnějších výstavách.
Máte nějaký tip, jaký obraz, který je pro trh dostupný, by mohl Kubištův rekord překonat?
Od začátku své kariéry bojuji za vysoké ceny českého výtvarného umění. Pořád ještě nejsme cenově tam, kde bychom měli být. V 90. letech minulého století a prvním desetiletí 21. století jsem byl s tímto názorem dost osamocený. Často jsem slýchal, že ceny už narazily na strop a už nemají kam růst. Nakonec se vždy ukázalo, že můj optimismus byl namístě. Hranice 123 milionů korun určitě jednou překonaná bude. Už to ale asi nebude tak hezké jako loni, kdy tu stomilionovou hranici poprvé překonal právě obraz českého autora s ryze českým motivem.
Máte nějakého favorita?
V prvé řadě jsem nečekal, že se vůbec dožiju prolomení stomilionové hranice. Takže teď jsem v podstatě splnil úkol, který jsem obrazně dostal od všech těch starých sběratelů, kteří museli žít v době, kdy umění nemělo tu správnou hodnotu, a byli z toho nešťastní. Na českém trhu není problém Kubištův rekord překonat, protože lidé mají peníze. Ale asi to bude spíše někdo ze zahraničních autorů. Z českých autorů by se přes něj mohl dostat kvalitní Kupka, Toyen, jiný z Kubištových obrazů, v delším horizontu by mohl takto zarezonovat i Emil Filla.
Je v českých sbírkách některé z takových děl, nebo ho bude nutné koupit v zahraničí a dovézt ho zpět do Česka?
Pár takových obrazů tady je.
Objevuje trh i nové autory, protože obrazy Kupky, Filly či Toyen už jsou příliš drahé a není jich k dispozici tolik?
Určitě a je velmi dobře, že se ceny děl autorů, kteří nebyli příliš známí, dostaly z desítek tisíc korun na stovky tisíc. Takových jmen je mnoho. To platí i pro současné umění, které v posledních letech udělalo velký skok kupředu. Žijícím autorům se dostává velkého zhodnocení.
Pozorujete, že mezi poválečnými autory jsou jména, jejichž díla ve vašich aukcích jdou rychle nahoru?
Není to jen otázka autorů, ale celého poválečného období. Kdysi podceňovaná poválečná tvorba Emila Filly je dnes velmi žádaná. Na vysoké ceny se dostaly obrazy Mikuláše Medka, Karla Malicha a Zdeňka Sýkory. Do vyšších pater se začala řadit poválečná díla Toyen či Josefa Šímy. Dalším z autorů, který nebyl příliš známý, je Alén Diviš. Nesmím také opomenout tři jedinečné umělkyně – Bělu Kolářovou, Evu Kmentovou a Adrienu Šimotovou. Je to důkaz síly českého trhu z posledních let, kdy se za vysoké ceny draží široké spektrum nejen autorů, ale i obrazů.
Na jarní aukci zabodoval i obraz Karla Gotta Corrida del Torro, který se prodal za 3,24 milionu korun s aukční provizí. Překvapilo vás to?
Jestli mě něco na letošní jarní aukci překvapilo, tak to byl právě prodej obrazu Karla Gotta. Byl to sympatický člověk a jeden z největších umělců, jaké jsem potkal. Ale malování nebyla úplně jeho doména. Lidé, kteří jsou ochotni dát milionové částky za jeho obrazy, to dělají z úcty k němu. To je rozdíl proti jiným obrazům.
Netajíte se tím, že chcete vrátit českému výtvarnému umění vážnost a úctu, jakou mělo za první republiky. Jak se to dá udělat z pozice aukční síně?
Cenotvorbou. Ale začíná to už od našich předaukčních výstav, na které chodí v průměru šest tisíc lidí, což je obrovské množství. Zatím se nám stále daří postavit kolekci tak, že je zajímavá a pestrá. Je tady vidět řada výjimečných obrazů. Výstava má i vzdělávací charakter. K nám chodí spousta lidí, kteří nekupují obrazy, ale chtějí se vzdělávat. Hlavně na předaukčních výstavách jsou obrazy, které pak zase dlouho k vidění nebudou. Celá výstava v takovém složení už nikdy k vidění nebude, protože jednotlivé obrazy se rozprsknou mezi sběratele. Jedna věc je tedy tento kulturní rozměr. Ale to na pozvednutí českého výtvarného umění nestačí. Spousta kunsthistoriků stále nerada slyší, že pro český kulturní svět je nesmírně důležitá cenotvorba uměleckých děl.
Protože když se za ně platí vysoké částky, tak se na ně upne větší pozornost?
Čím vyšší cena, tím větší pozornost, vyšší váha a větší respekt. A tím i větší zájem o zahraniční výstavy těchto obrazů a jejich autorů.
Objevují se ty nejdražší obrazy, které jste v minulosti prodali do soukromých sbírek, na výstavách?
Určitě, protože většina jejich majitelů je ochotna je na výstavy zapůjčovat. Třeba majitel nejdražšího Kupkova obrazu ve své době na světě, Divertimento II, který se prodal za 90 milionů korun, se neostýchal ho zapůjčit k vystavení do Opočna, rodiště Kupky. Velmi jsem si toho vážil, protože to svědčí o vzdělanosti a vstřícnosti některých dnešních sběratelů.
Na jaře jste už podruhé za sebou prodali na aukci všechny položky. Český aukční trh nakročeno k dalšímu historickému rekordu. Čím to je, že je o umění takový zájem?
Trh s výtvarným uměním se dnes nachází v optimální poloze. Na dveře sice bubnuje krize, která je širší než jen inflace, ale ona nahrává investicím do umění. Posledních několik let se velice dařilo ekonomice i finančním trhům. Lidé vydělávali velké peníze a teď se o ně trochu bojí. Vhodných investičních příležitostí není zase tolik a obrazy jsou aktivem, které přinášejí určitou jistotu. Prostě nacházíme se v jakémsi sběratelsko-obrazovo-ekonomickém ráji. Takovou dobu jsem nikdy nezažil.
Bude pokračovat i letos?
Žádný strom neroste do nebe. Krize se odrazí v tom, že klesnou ceny nemovitostí a možná i movitých věcí. Z mojí zkušenosti ale plyne, že obrazy si hodnotu vždy dokážou podržet.
Může nastat něco podobného jako v roce 2014 a 2015, kdy aukční trh trpěl, protože majitelé nedali obrazy na trh z obavy, že by za ně nedostali adekvátní cenu?
Je třeba si uvědomit, že český trh je velice malý. Je hodně závislý na tom, jakou náladu mají ti, kteří by mohli obrazy prodávat. Dnes prodávají obrazy spekulativně i sběratelé, kteří své sbírky cizelují. Ve chvíli, kdy na aukcích bude vidět, že se zastavil růst cen, tak poklesne i nabídka kvalitních děl. V současnosti, kdy se obrazy prodávají dobře, řada lidí uvažuje tak, že s prodejem ještě chvíli počká, aby dostali za své obrazy ještě více peněz. Navíc dnes ani majitele obrazů nic k prodeji nenutí. Nejsme v situaci jako v roce 2008, kdy někteří sběratelé prodávali obrazy, aby zachránili své firmy. Nám to tenkrát přineslo velkou konjunkturu. Dnes lidé mají tolik peněz, že nepotřebují obrazy prodávat, aby museli sanovat svůj byznys.
Cítíte větší zájem o nákup umění i v privátních prodejích mimo aukce?
Spíše v oblasti privátních nákupů. Obrací se na nás bohatí lidé, kteří přes naši galerii mají zájem kupovat některá díla na zahraničním trhu. My pro ně prodej poradensky i prakticky zařídíme. Privátní prodej ale zdaleka není tak velký jako dřív. Většina lidí chce prodávat své obrazy zásadně v aukcích, což je velká změna proti minulým letům. Sám jim to radím, protože se mohou dostat na částky, o které bych si v přímém prodeji ani netroufl říct.
V loňském průzkumu serveru Artplus.cz a J&T Banky mezi sběrateli zaznělo, že si sběratelé přejí, aby se v aukcích prodávalo více současného umění tak, jako je to v zahraničí. Jsou aukce pro současné umělce správná cesta pro prodej jejich děl?
Aukční prodej současného umění je jakýmsi zrcadlem jeho autora. Někteří umělci, jejichž díla se dobře prodávají, se nebojí obrazy do aukce dávat. Mají v nich velký úspěch a přináší jim to velké bonusové body v podobě publicity a zájmu dalších sběratelů. Pak jsou autoři, kteří se bojí, že obraz v aukci neprodají. To se bohužel stává a může jim to ublížit, protože jsou zvyklí z ateliéru prodávat za určité ceny a na aukci za tu cenu neuspějí.
Budete v aukcích nabízet více současného umění?
My jsme současné umění začali dělat jako hobby, takový vedlejší produkt. Pustily se do něj mé děti, protože současné umění není úplně moje parketa. Začaly s letním výtvarným salónem. Řekl jsem jim, že když bude salón fungovat, tak budeme současné umění prodávat. A letní salóny měly obrovský úspěch. Tam jsem si uvědomil, že sběratelé nejsou často vyhranění jen na nějaké období. Řada lidí, kteří mají obrazy z 19. století, si na salónu koupila současné dílo. I díky tomu mě současné umění začalo bavit také.
Baví i sběratele, kteří na vaše aukce chodí nakupovat?
Za celou dobu, kdy současné umění v aukcích prodáváme, se nestalo, že by některé dílo nenašlo svého majitele. I když se prodají jen za vyvolávací cenu, tak vždy si je někdo koupí. Možná i proto se umělci nebojí k nám díla do aukce dávat.
Rozrůstá se okruh autorů, s nimiž takto spolupracujete?
Zájem ze strany umělců je velký. Samotného mě to těší, protože je vidět, že na trhu jsou kvalitní díla a kvalitní autoři. V zahraničí tvoří současné umění na aukcích pětinu položek, u nás sotva pět procent.
Bude se podíl současného umění na tuzemských aukcích zvyšovat?
U nás se mnozí potenciální sběratelé současného umění zatím ještě zaměřují na kvalitní českou modernu a poválečné umění, které je ještě stále k mání za dostupné ceny. Do naší poslední aukce šlo zhruba dvacet starších obrazů, které jsou tak významné v kontextu českého výtvarného umění, že kdybychom měli hledat protějšky v rámci světového umění, tak se bavíme o nejdražších světových jménech. Za rok se u Sotheby’s nebo v Christie’s takových špičkových děl prodá v řádu nižších stovek. Ve vztahu ke světovému trhu je to strašně málo. Naopak česká moderna nebo 19. století je pořád na českém trhu zastoupená tak silně, že není důvod ukojit sběratelskou vášeň něčím jiným. To v zahraničí neplatí, a i proto je tam podíl
současného umění vyšší.
Považujete současné umění za perspektivní z pohledu sběratelství a investic do umění?
České současné umění se v posledních čtyřech pěti letech obrovsky nastartovalo. Zájem i cenové relace se pořád zvyšují. Současné umění má určitě velkou budoucnost.
Martin Kodl (61)
Pochází z rodiny s dlouholetou sběratelskou tradicí sahající až do 19. století. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ještě před pádem režimu spoluzaložil aukční síň Antikva Nova. V roce 1989 společně s otcem organizoval první aukci v moderních dějinách na pražském Žofíně. Od roku 1992 vede Galerii Kodl. Působí jako soudní znalec se specializací na české malířství 19. a 20. století. V rodinné tradici pokračují i jeho dva synové Matyáš a Jakub, kterým pomáhá mladší sestra Adéla. Mají na starost sekci současného umění.
