Výrazná osobnost české architektury, ale také nesmlouvavý kritik v ní panujících poměrů. Pověst, jež provází Romana Kouckého, stvrdil tento architekt, urbanista, pedagog a autor legendárních mostů i v momentě, kdy na podzim přebíral ocenění Architekt roku. „Jsme vychovaní k technicistnímu myšlení, ale právě adorace funkční stránky nás přivedla do měst, která dnes máme. A ta nejsou moc krásná,“ říká.

Máte za sebou čtyřicet let praxe, spoustu zajímavých a oceňovaných projektů. Když se ohlédnete zpátky, kdo vás v uvažování nad architekturou zásadně ovlivnil?

Bylo toho hodně, především spolužáci. Ale mohu říci tři jména. Robert Venturi a Denise Scott Brown, kteří v 60. a 70. letech představovali alternativu k mainstreamovému modernismu 20. století. Formovali naše myšlenky už ve škole. Později Jean Nouvel, pro neobyčejnou krásu jeho děl. Oba tyto směry myšlení, protože nejde ani tak o jednotlivé stavby, mne určitým způsobem ovlivnily. Vlivů je ale mnohem víc a samozřejmě hraje velkou roli postupná zkušenost.

Kam se mezitím svět posunul z hlediska architektonických směrů?

Funkcionalismus vzešel z průmyslové revoluce 19. století a v první polovině 20. století změnil architekturu po celém světě. Část mé generace ovlivnilo právě kritické myšlení druhé poloviny století. Začalo se ukazovat, že důraz na funkci a technicistní řešení nejsou všespásná a mají svá negativa. Proto postupně vznikl takzvaný postmodernismus. Postupem času se ukázalo, že není po modernismu, ale vedle něj. Století jedenadvacáté tak přineslo zvláštní dobu, kdy je v architektuře zdánlivě možné téměř vše. Z toho ovšem vyplývá, že jako architekt máte velmi těžké postavení a velkou odpovědnost. Co vybrat a jak s tím naložit? Klasickou polohu nebo modernistickou?

Jaké je podle vás správné řešení?

Nejdůležitější je zachovat zdravý rozum a nepodlehnout nějakému aktivistickému hnutí zazeleňování, zateplování, zneviditelňování… Tyto minoritní a fragmentované názory nesmí nikdy převážit. Architekt musí vždy hledat soulad a synergii, vyvážené řešení. Například město jako fenomén bylo vždy uzavřené vůči přírodě a nepřátelům. Modernismus to otáčí a říká, že vše je otevřené a žádní nepřátelé nejsou. Ani jedno dnes není úplně pravda. Proto musíme spojit klady obou směrů.

Platí to globálně?

V tomto případě za světem zas tak moc nezaostáváme, protože i ten zatím tápe. Ale rozhodně je dnes jasné, že formální postmodernismus, stejně jako hraní si na staré se v městech příliš neuchytilo a že základní proud architektury je nadále modernistický. Postmoderní kritika ale udělala modernismus zajímavějším, s širší paletou svých výrazů. Vše se prostě stále vyvíjí.

Pojďme od teorie do praxe. Na čem teď pracujete?

Po třiceti letech jsme se vrátili do Ústí nad Labem. Po revoluci jsme zpracovali Regulační plán centra a nyní pracujeme na kompletním plánu města pro budoucnost – Územním plánu nové generace. Spolupracujeme přitom například s železnicí na vytvoření Centrálního nádraží, vysokorychlostní trati a celkové změně dopravního uzlu tohoto přirozeně průmyslového města.

V Ústí nad Labem jste zanechal ještě další výraznou stopu – Mariánský most oceněný Evropskou asociací ocelových konstrukcí a zařazený magazínem Structural Engineering International 2000 mezi 10 nejzajímavějších staveb světa posledního desetiletí. Podobné skvosty s vaším rukopisem zdobí i další česká města. Jak obtížně se vnáší do technické konstrukce, jako je most, estetika?

Otázkou je, čím by most mohl být zajímavý nebo ojedinělý. Most je symbol. Jaký příběh by mohl vyprávět? Jakou základní konstrukci má dnes mít? Jak se zařadí do historie? Vždy nastává dialog se statikem a z toho postupně vzniká finální návrh. Každý most, ale platí to i o domech, je totiž výsledkem interakce mezi hlavními postavami projektového procesu, kdy se návrh různě posouvá a vyvíjí. Každou úpravou projektu se blížíme ideálnímu vyváženému stavu. Blížíme se k bodu, kdy je možné říci, že stavba je KRÁSNÁ.

Samozřejmě vše závisí na našich technických možnostech, ale i na přístupu investora.

V jakém smyslu?

Pokud navrhujete například zavěšený most dlouhý více než kilometr, nacházíte se na hranici technických možností a potom si moc vymýšlet nemůžete. Vše podléhá statice a konstrukčním možnostem. Na tvarovou kreativitu zbývá málo prostoru. Navíc u velkých mostů obecně platí, že pokud jsou realizovány správně staticky, bývají i krásné. V Česku ale není mnoho příležitostí stavět extrémní mosty. Například most v Ostravě, který jsme navrhli před třemi lety, má rozpětí „pouze“ 90 metrů, takže jsme si mohli dovolit určitou výtvarnou nadsázku. Jde o stavbu v centru, uprostřed města, mezi Moravskou a Slezskou Ostravou. To nám umožňuje udělat most mnohem kreativnější a zábavnější. Mezi mnoha technickými mosty města to má být malá architektonická dominanta.

K čemu se obecně z hlediska výtvarného pojetí rád kloníte?

Mám velmi blízko k minimalismu. Snažím se redukovat na podstatu. Erupce nápadů je snadná, protože tam dáte od každého něco a ono to nějak dopadne. Mnoho lidí si myslí, že tím nelze nic zkazit. Opak je, bohužel, pravda. Umět škrtat a hledat principy je to nejtěžší, co na architektuře vůbec je. Teprve ve chvíli, kdy dokážete podstatu domu nebo města nakreslit pár čarami na ubrousek v restauraci, máte jistou naději, že se blížíte dobrému návrhu. Celek musí být sdělitelný i bez toho, abyste k tomu potřebovali stovky plánů a desítky vizualizací. Rozsah dokumentace je dnes jen důkazem entropie kontroly. Vždy ale jde pouze o základní myšlenku.

Jak se vám tento přístup prosazuje v praxi?

Minimalismu rozumí málokdo, mnozí ani nechápou jeho význam. Mě ale zajímá mnoho dalších přístupů. Kombinace, průhledy, lámání os, gradace a překvapení. Příběh. Cílem je vždy již zmíněná vyváženost. Jako architekti se musíme snažit, aby byl návrh komplexní. Já například dávám v urbanismu víc důrazu na estetickou stránku města spíš než na funkční. Je to dáno osobní životní zkušeností z českých měst. Za posledních třicet let žádné české město příliš nezkrásnělo. Zatím pořád jen uklízíme. Nové kompozice jsou v nedohlednu, kultura prostředí stále upadá.

A je to důsledkem faktu, že se jako společnost díváme spíš na užitnou stránku věci?

Ano, to hraje klíčovou roli. Jsme vychovaní v technicistním funkcionalistickém myšlení a chybí nám znalost estetiky a idea něčeho vyššího, k čemu se člověk, ale i lidstvo jako celek vztahuje celou svou historií. Navíc jsme u nás podezřívaví a vše, co přichází shora, považujeme za špatné, protože jsme k tomu byli za komunismu vychováváni. Ani nové generace se toho ještě nezbavily. Nebo už zapomněly a myslí si, že umění může vznikat na ulici. Roli hraje i zcela irelevantní strach z nových staveb, ze změny.

Kritikou toho, jak to u nás ve stavebnictví a architektuře funguje, jste nešetřil ani ve chvíli, kdy jste letos v říjnu přebíral vousatou sošku spojenou s titulem Architekt roku. Přitom tohle ocenění vzdává hold osobnostem, které se svým přístupem v předchozích letech významně zasloužily o architekturu v Česku. Není to trochu schizofrenické?

Je, ale kdy jindy pojmenovat věci pravými jmény? Jistě, každá cena je potěšením a každá vyvažuje marasmus, který v české architektuře, zejména ve stavbě měst, zažíváme. Stále děláte něco do šuplíku, stále musíte něco předělávat a stále vám někdo hází klacky pod nohy. S tím souvisí i nízké honoráře dané naší přeregulovanou legislativou. Takže každé ocenění vlastně nutí člověka pokračovat. Řeknete si, že to má pořád cenu a není možné to vzdát. Ale na druhou stranu, ceny, bohužel, nic nezmění. Udělením této ceny se například nezmění stavební zákon, přístup úřadů nebo nesvobodné postavení architektů, do jejichž práce u nás mluví každý, zejména ti, kteří vůbec nechápou, o co ve skutečnosti jde.

Novela stavebního zákona, která přinesla víc zmatků než slibované jednoduchosti, je momentálně horké téma. Jaký je hlavní problém toho, že to drhne?

Především u nás chybí společenská objednávka na to stavět rychle, krásně a obecně eticky. Inovativní pohledy jsou ojedinělé, a pokud s nimi už někdo přijde, zničí je vzápětí takzvané projednávání. Kdokoli si, bez vědomí celku, prosadí svou a původní myšlenka je postupně nevratně zničena. Pak se architekt dozví, že to udělal špatně… Je to problém systému. Pomůže pouze rázný řez. Konstituovat ministerstvo pro místní rozvoj skutečně pro rozvoj, a nikoli pro stagnaci, jako je tomu nyní. Zpřetrhat jeho vazby s krajskými úřady, které místo aby hájily zájmy samospráv, hájí zájmy státní, spíše ovšem skupinové. Odebrat neomezenou moc státním úředníkům a přenastavit celý systém veřejného zájmu. Zřídit úřad kreátora, který bude iniciovat budoucí kulturní dědictví. To je ale nejen velmi obtížné, ale především nepopulární, takže není, kdo by se toho ujal. Nevidím žádného politika, který by to alespoň zkusil.

Vnímáte na české architektuře i něco pozitivního?

Vždycky je nutné vidět všechno pozitivně. Jinak by se člověk zbláznil nebo musel zcela odejít. A vždycky je nutné doufat. To, že se navzdory kolotoči všech nepřízní osudu pro architekturu podaří postavit skvělý dům nebo udělat nějaký čin, který třeba připraví kroky k dalším novým stavbám, se samozřejmě děje, i když velmi pomalu. Některé mé myšlenky se například dostaly i do stavebního zákona, bohužel jen jako fragmenty bez systému a souvislostí. Pozitivního se prostě děje mnohem méně, než bychom si zasloužili. Většina plave v bahně podprůměru, který prochází městy, médii i veřejným míněním.

Jakou roli tu hrají gesta, jako bylo to, které Češi před více než deseti lety vyslali ohledně projektu Národní knihovny od architekta Jana Kaplického a svou většinou jej podpořili?

A neuspěli… Byl to ojedinělý zázrak, poprvé za celý můj život se poměrně široká veřejnost postavila za novou a krásnou stavbu od naší důležité osobnosti. Kdyby dnes knihovna stála, Praha by na tom byla mnohem lépe. Praha měla ten projekt zadat z ruky a nehrát si na divadlo soutěžení. Měla architekta požádat. A ti, co tomu nerozumí, měli alespoň mlčet. Nestalo se. Později tady mohl postavit most Santiago Calatrava, nestalo se. Mohl bych pokračovat. Domy, které u nás postaví nejslavnější architekti světa, jsou natolik změněné aktivismem, který je všude okolo, že jim vždy něco chybí. Deformace je vždy patrná. Jak si vůbec může někdo dovolit říct, že budova u Masarykova nádraží, kterou navrhla Zaha Hadid, nejslavnější architektka na světě, má být o něco nižší, o něco tlustší a o něco jinak barevná? To je prostě do nebe volající drzost lidí, kteří nic nevytvořili, a troufnou si říct, že to má být jinak. A to se u nás děje v podstatě s každým nadprůměrným projektem.

Kromě názorové vyhraněnosti promlouvají do architektury i moderní technologie – jakou roli v ní dnes hrají?

V každé době hrály roli, každá doba objevuje a zkouší na hranici svých možností. Když ale dnes srovnáváme architekturu třeba s automobilovým průmyslem nebo s předměty denní potřeby, jako jsou počítače a telefony, je zřejmé, že ve všech oblastech života chtějí všichni to nejnovější a nejlepší. V architektuře tomu tak bohužel není. Je to záhada. To, co lidé ve všech ostatních odvětvích vyžadují, v architektuře převážně nenávidí a zakazují. Je to klíčová anomálie rozvoje u nás, kterou bychom se měli zabývat a měli bychom ji řešit.

Co na to architekti?

Mnozí z nich jsou naštěstí tvrdohlaví, neúnavní a ty nejnovější prvky do domů postupně dostávají a pracují s nimi čím dál víc. Pořád to někteří zkouší. Postupně se objeví nové přístupy a jejich kombinace. Jenom je potřeba vytrvat, být trpělivý a připustit si, že masivní zavádění novinek je v architektuře delší proces než v ostatních odvětvích. Na tom ale architektura nestojí. Sebelepší technologie nepomůže, když není zajímavá prvotní myšlenka, příběh, a především vize.