Budoucnost patří bioměstům. Tak nazývá španělský architekt Vicente Guallart koncept, který přinese do měst větší diverzitu a vrátí do nich i výrobu toho, co město pro svůj život potřebuje. „Měli bychom podporovat stavby, které se řídí zákony přírody. Budovy by měly být jako stromy, to znamená, že by měly vyrábět energii nebo potraviny,“ říká bývalý hlavní architekt Barcelony.

V letech 2011 až 2015 působil jako hlavní architekt Barcelony. Je spoluzakladatelem Institutu pokročilé architektury Katalánska a Fab Lab Barcelona. V současné době vede magisterský program v oblasti pokročilých ekologických staveb ve Valldaura Labs, kde se věnuje výzkumu dřevěné konstrukce.

Vicente Guallart

Když se díváte na velká evropská města jako Praha nebo Barcelona, jsou připravená na život v nových podmínkách, které přináší klimatická změna a urbanizace?

Musíme se podívat na to, jak se vůbec města vyvíjejí. Některá rostou na jiných městech, některá rostou nad sebou samými. Města dnes nejsou připravena na to, co přijde. Ale to nebyla ve své době ani na nástup železnice nebo automobilové dopravy. Ale vždy jsme je dokázali nějak přizpůsobit. Dnes je velkou výzvou klimatická změna. Na jihu Evropy už sužují různá místa velké vlny horka. Takže města musíme adaptovat.

Můžeme se nějak poučit z předchozích transformací, které přinesly industrializace nebo energetické krize?

Byl jsem hlavním architektem Barcelony a naučil jsem se, že přes všechny technologie je třeba se zaměřit primárně na lidi. To nejdůležitější je zajistit dobrou kvalitu života pro obyvatele. Stejně si nikdy nedokážete dopředu představit, jak se vaše město může proměnit. Když se jednou rozhodneme, že ve městech nebudou žádná auta, města to přežijí. Jen my budeme žít jinak. To se konec konců stalo během pandemie covidu. Žili jsme zavřeni ve svých domech, nemohli jsme se pohybovat venku a přežili jsme. Takže bychom se neměli bát změn, protože budoucnost nebude vypadat jako přítomnost.

Jak často se města radikálně mění?

Z minulosti se dá vysledovat, že města podstupují velkou transformaci každý padesát let. Vezměte si Prahu nebo Paříž, jak vypadaly v roce 1910 a po roce 1945. Před sto lety lidé ve městech chodili pěšky, možná jezdili tramvajemi a občas v koňských kočárech. Dnes máme města plná aut. V budoucnu bychom se měli zase vrátit k tomu, že lidé budou chodit pěšky, jezdit na kolech, používat hromadnou dopravu a mnohem méně jezdit v autech. Jsme právě v éře takové velké změny. Pohybujeme se směrem ke konceptu bioměsta, které bude ekologické a inkluzivní.

O tomto konceptu jste mluvil i na jaře na pražské konferenci Šetrné budovy. Co si lze pod pojmem bioměsto představit?

Bioměsta se řídí zákonitostmi přírody, aby podporovala život a biodiverzitu. Život by měl být v centru jakéhokoliv plánu na rozvoj měst. Naší každodenní činností ničíme život ve velkém měřítku jak ve městech, tak na celé planetě. Jako lidstvo jsme dokázali změnit složení atmosféry a klima, a způsobili jsme tak obrovské škody. Mysleme na to, jak funguje příroda.

Co si z přírody máme vzít?

Les absorbuje oxid uhličitý, město ho naopak vytváří. Les využívá jen ty materiály, které je možné používat opakovaně. Ve městech jsme vymysleli plasty, které ničí život v mořích a poškozují i lidské zdraví. V lese je vzduch čerstvý, protože je čistý. Ve městech je v mnoha případech silně znečištěný. Teplota vzduchu je v lese o pět až deset stupňů nižší než ve městě. Ve městě klidně jedeme autem třicet kilometrů, jen abychom si dali večeři. V přírodě zvířata vynakládají na získání potravy co nejméně energie. Proto bychom se měli více s přírodou propojit.

Jak se to dá udělat?

Měli bychom podporovat stavby, které se řídí zákony přírody. Budovy by měly být jako stromy, to znamená, že by měly vyrábět energii nebo potraviny. Jejich okolí by mělo být vstřícné k chodcům, do práce i do dalších zařízení bychom se měli dostat pěšky. Hnutí Bauhaus ve 20. letech minulého století vymyslelo koncept monofunkčních měst, kdy jsou jejich části určené pro konkrétní funkci – pro bydlení, pro průmysl, pro obchod. Právě tento koncept ale vyžadoval obrovský rozvoj dopravy. Měl města vylepšit. Dnes zjišťujeme, že to tak není. Vracíme místa pro práci do blízkosti rezidenčních budov a bydlení stavíme v průmyslových nebo obchodních čtvrtích.

Vypadá to, že jste fanouškem konceptu města krátkých vzdáleností.

Absolutně. V Barceloně tomu říkáme distribuované město. Máme tam 43 veřejných tržišť, 45 veřejných knihoven, mnoho sportovních center a zařízení. V Americe existuje jen minimum obchodních center, kam se lidé dostanou bez aut. Dívat se na města superindustriálním způsobem znamená, že budeme mít superspecializované věci. Tak jako v Detroitu. A co se stalo s Detroitem, kterému chybí diverzita, po krizi automobilového průmyslu? Jeho ekonomika zkolabovala. V přírodě je všechno v rovnováze. To je biodiverzita. Také nenajdete les, kde žije jen jeden živočišný druh. Nejlepší lesy mají velkou biodiverzitu se spoustou živočišných druhů. Nejlepší města jsou taková, která mají rozmanitou ekonomiku s inovacemi, průmyslem, obchodem, turistickým ruchem, technologiemi, kulturou.

Může bioměsto fungovat i v měřítku obřích měst s miliony obyvatel?

V Amazonii máme obrovský les s obrovskými biologickými systémy. Na města se nesmíme dívat jen jako na území v určitých vymezených hranicích. Město je širší a zahrnuje i okolní území. Kdyby byl život v obřím městě skvělý, tak by celá Evropa žila v jednom městě mezi Londýnem, Paříží a Bruselem. Ale nic takového neexistuje. Proč jsou města tam, kde jsou? Protože potřebují mít blízko kolem sebe území, kde mají přístup k vodě, potravinám, jsou to místa pro trávení volného času. Nemá smysl převážet potraviny stovky kilometrů, aby se dostaly do měst. Je třeba věci vyrábět lokálně, co nejblíž místu jejich spotřeby. To je také jedno z pravidel, jak funguje příroda.

Když mluvíte na konferencích o bioměstech, ukazujete dva obrázky. Jeden zobrazuje konvenční město s mrakodrapy, které je špinavé, a druhý ideální bioměsto, které je ale ploché. Co si myslíte o přístupu, který říká, že města by měla růst hlavně do výšky, aby byla schopná pojmout více lidí?

Mrakodrapy ve městech jsou v pořádku. Intenzivní zástavba je dobrá. Ale dystopie, kdy v obřích budovách žijí tisíce nebo desítky tisíc lidí, se nikdy nenaplní. Historie nás naučila, že tam, kde je obrovská koncentrace lidí, vznikají války a epidemie. Zdá se, že tlak, který lidstvo vytváří na přírodu, vyvolává ze strany přírody protitlak, který drží lidi v určitých mezích. Nejsem úplný technooptimista, který by věřil, že technologie umožní další a další růst populace. Počet obyvatel má své limity.

Pokusil jste se myšlenku bioměsta zhmotnit v návrhu čtyř budov v jednom čínském městě. Co jste tam vymyslel?

Snažili jsme se do návrhu zahrnout všechny vlastnosti, které by mělo mít město budoucnosti. To znamená, že vše by mělo být v docházkové vzdálenosti a v budovách by se měly prolínat různé funkce. Práce i veřejná zařízení by měly být blízko místu, kde lidé žijí. Ze zkušenosti z pandemie jsme do projektu promítli snahu alespoň o základní soběstačnost. Budovy mají svůj zdroj energie, přístup k vodě, produkují si potraviny. Tak jako Le Corbusier navrhoval, abychom střechy budov zasvětili sportu, my tam chceme pěstovat suroviny pro potraviny.

Patří do takových budov a čtvrtí i průmysl?

Průmysl už není něco špinavého a výroba už není v rukou několika málo lidí. Díky demokratizaci technologií můžeme mít personalizovanější průmysl s dodávkami v určený čas. Ať už jde o technologie jako 3D tisk, nebo další. Ty mohou být uvnitř měst. Ve 30. letech minulého století bylo uvnitř Barcelony patnáct továren na výrobu aut. Průmysl byl integrovaný do centra města, i když to nebyly obří továrny. Pak jsme průmysl vyhnali na okraje měst a později do Číny. Teď chceme průmysl přivést zpět do měst, bychom mohli ovlivňovat naši budoucnost. Jednak budeme mít zase výrobu věci ve vlastních rukou a jednak neztratíme znalosti, jak věci vyrábět.

Není průmysl v bioměstě přece jen trochu protimluv?

V žádném případě. Les si také produkuje spoustu věcí. Musíme vytvářet polyfunkční města, abychom si v nich uměli vyrábět věci, které potřebujeme. Zvýšíme tak jejich odolnost vůči případným šokům.

Rád pracujete se dřevem. Může dřevo jako stavební materiál v Evropě nahradit beton?

Beton byl skvělý nápad v době, kdy se stavělo málo. Ale dnes se staví miliony budov. Kdyby beton, respektive cement, byl stát, tak by to byl třetí největší emitent oxidu uhličitého na světě. Beton budoucnosti musí být materiál na biologickém základě. Může to být cokoliv od bambusu až po nanotechnologie. Jisté je, že beton není materiálem budoucnosti.

Je dřevo takovým materiálem?

Je dokázáno, že země, které staví více ze dřeva, mají zdravější lesy. Stavebnictví přidává dřevu hodnotu. A když bude mít dřevo větší hodnotu, lidé se budou lépe starat o lesy. V jižní Evropě se o lesy nestaráme dobře, proto se potýkáme s lesními požáry a lidé utíkají z venkovských oblastí do měst. Lesnictví se musí proměnit. Buď můžete stromy zasadit a pak je za 25 let všechny porazit, nebo kácíte stromy po několika v existujícím lese, necháváte dorůst další, a tím hospodaříte udržitelněji. Les dorůstá rychlostí 3 procent dřevní hmoty za rok. Takže z něj můžete odstranit část dřeva, aniž bysto les zničili.

Jak velký podíl by měly mít dřevostavby na nové výstavbě?

Zatímco dnes mají dřevostavby v Evropě podíl zhruba jedno procento, potřebujeme se dostat na 50 procent. Bez toho evropskou ekonomiku do roku 2050 nezbavíme skleníkových emisí. Musíme vytvořit pravidla, regulace a termíny, do kterých se to stane. Podobně jako v automobilovém průmyslu, kde od roku 2035 už nebude možné prodávat nové vozy se spalovacími motory. I ve stavebnictví potřebujeme podobné datum, od něhož beton nahradí materiály na biologickém základě.

Politici by tedy měli rozhodnout, že například od roku 2035 už nebude možné stavět z betonu?

Ne, mohou jít postupnými kroky. Třeba že od určitého data všechny veřejné budovy musí mít určitý podíl biomateriálů. Beton se bude moci dál používat pro základy nebo přízemí. Samotné stavební firmy mohou přijít s inovacemi, jako je recyklovaný beton, které sníží skleníkové emise. Ale pokud se nestanoví postupné hranice, že do dvaceti let bude určitý podíl staveb ze dřeva, nic se nestane.

Text: Jan Stuchlík
Foto: Daniel Hromada