Říkáváte o sobě s nadsázkou, že jste posledním aktivně pracujícím mediálním pamětníkem doby papírové. Na co vzpomínáte rád?
Úplně nejradši vzpomínám na pionýrské časy, kdy jsem začínal v kanceláři o ploše asi 12 metrů čtverečních a s jedním kolegou jsem zakládal Profit, tehdy Československý profit. Byl to první barevný týdeník psaný jiným stylem než veškeré tiskoviny předtím. Do toho vládlo takové to podnikatelské nadšení, takže Profit měl zároveň auru periodika pro nové podnikatele. Všichni ho nadšeně četli a dávali k nám inzeráty. Já výtisky rozvážel na dvoukoláku, protože tehdejší PNS nás odmítla distribuovat. Za pár měsíců jsme měli prodaný náklad 120 tisíc kusů. Byl jsem tak pryč z toho úspěchu, že jsem stával u kiosků na Václavském náměstí a díval se, kdy si kdo Profit koupí. Nejsem jediný, kdo na tu dobu vzpomíná. Řada jiných lidí, s nimiž jsem tehdy přišel do styku, to považuje za neuvěřitelné období roku dvou, kdy se všechno tvořilo, všechno vznikalo.
Bavíme se o letech 1990 a 1991?
Celý život jsem toužil vydávat noviny, takže jsem začínal už v roce 1989. Byl to možná nejrychlejší mediální počin svého druhu v celé východní Evropě. Psal jsem tehdy asi do tří velkých nakladatelství ve světě. Nakonec se shodou náhod ozval někdo ze Švýcarska a de facto ještě v roce 1989 jsme založili společný podnik a hned v roce 1990 jsme začali vydávat Profit.
Konec roku 1989, to byl chaos, v němž nebylo moc jasné, co vlastně bude dál, a vy jste zakládal podnik?
Přesně tak, jasné nebylo nic, všichni tápali, ale intuitivně se snažili najít si svoji novou parketu. Bylo to o intuici, pracovitosti, nadšení.
Jak se vám podařilo do takového dobrodružství vtáhnout Švýcary?
Byla to strašlivá rychlost a souhra okolností. Z těch zmíněných dopisů, které jsem poslal do světa, ani jeden nemířil do švýcarského Ringieru. Nicméně náhodou přijel člověk, který s nimi pracoval, a přibližně rok předtím založil ve Švýcarsku týdeník Cash – zhruba 60 stránek, obrázky, grafy, samé novinky. Ten mi řekl, že tohle tady můžeme spolu vydávat, a ať mu povím, jak si to představuji. Šli jsme na pivo, trochu se opili, ráno odletěl a druhý den mi volal, že mám přiletět do Švýcarska, kde jsme to více méně dohodli s Michaelem Ringierem.
Pak jste byl u řady dalších mediálních projektů.
Byly to desítky projektů v časopisech, novinách, v reklamě, distribuci. Bylo to všechno takové osobní, kamarádské. Do kategorie příjemných vzpomínek spadá i Blesk, který také vznikal s novátorským nadšením. Na tu dobu by každý vzpomínal rád, protože to byla doba úspěchů, a já žiji z úspěchu, bez něj žít neumím. Musím pořád něco dělat.
Na co naopak nevzpomínáte rád?
Budete se divit, ale já jsem vše prošel tak nějak bez ztráty osobní kytičky, takže já asi na vše vzpomínám rád. Prostě je třeba přijmout i horší věci. Ty projekty samozřejmě bývají velice bolestné. Možná jsou géniové, kteří to umí bez utrpení, kdy se něco nedaří, člověk je zoufalý, pracuje a stejně to nejde. Já to oddřu, žiji tím. Kolegům vždycky říkám: teď, když se to nastartuje, nás čekají strašné věci. Nikdo tomu nevěří, zvlášť mladá generace. Ale když se s projektem ztotožníte, tak to cítíte – když se daří, máte radost, když to nejde, máte vztek a starost, jestli zítra budete mít na výplaty.
Byl projekt, trend či fenomén, který vás minul, a zpětně viděno si říkáte, že to je škoda?
Takových případů jsou desítky, stovky. Měl jsem třeba příležitost mít společný podnik se zakladateli Seznamu, ale nevěřil jsem internetu, byl jsem absolutně konzervativní. Přišli za mnou do Ringieru, který byl už tehdy velkým vydavatelstvím, a říkali mi, ať založíme společný podnik, protože přijde internet a všechno ovládne. Dodnes si pamatuji, jak jsem jim položil otázku: A kde v tom vidíte ty peníze? Budeme něco vydávat na internetu, ale kde jsou ty reklamní peníze? Dnes, po 20 letech, je ta otázka samozřejmě k smíchu. Nástupu mobilních telefonů už jsem se zúčastnil, byl jsem jedním z klíčových lidí při vzniku společnosti Český mobil, dnešního Vodafone.
Společný podnik s Michaelem Ringierem vydával pod vaším vedením nejen Profit či Blesk, ale třeba i Lidové noviny nebo časopisy Týdeník televize, Reflex a Týden. Vedle toho jste pracoval v nejvyšších pozicích pro TV Nova nebo TV Prima. Sledujete osudy těchto svých mediálních dětí?
Sleduji všechno. Asi nejradši mám pořád Blesk, protože si myslím, že je dělán velice profesionálně, a řadím ho k jednomu z nejlepších typu médií, přestože má v intelektuálních kruzích zbytečně negativní nálepku. Přináší ty „ošklivé“ bulvární informace, propírá celebrity, ale jako bulvár má v sobě například zakódovanou i charitu. To je jeden z pilířů, že pomáhá sociálně slabším čtenářům prostřednictvím sbírek, poraden, podpory dětských domovů. S tím jsme tady začínali. Tehdy neexistovala kultura neziskovek. Ta vznikla, až když neziskové organizace začaly dostávat stamiliony ze státního rozpočtu. Já to akceptuji, ale správná charita přece funguje jinak: z toho, co vydělám, nebo tam, kde můžu, pomáhám, ale privátně.
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že když jste vydělal nějaké peníze, hned od počátku jste je většinou investoval do nemovitostí. Proč jste si vybral zrovna tento typ investice?
To bylo intuitivní. Investoval jsem postupem času také do nějakých 40 firem typu dnešních start-upů – od výroby dřevěných bedniček přes vývoj kanadského bezpilotního letounu po bižuterii, práci pro vězně nebo výrobu alkoholu. Některé projekty se povedly, ale 70 až 80 procent skončilo tak, že jsem je nechal lidem, co se o ně starali, a zapomněl na peníze, které mě stály. Prostě na to nebyl čas. Ale měl jsem naopak čas koupit nějaký ten starý činžák a dělalo mi radost, když jsem jel kolem a viděl, že ještě stojí a mění se k lepšímu. Také se mi líbilo, že dům vám jen tak nikdo neukradne, tedy když ho dobře koupíte. To nebyla samozřejmost, vznikala různá falza a zápis do katastru byl tak prvních osm deset let vždycky obrovské dobrodružství. V den nákupu jsme zjišťovali, jestli nemovitost opravdu patří člověku, který ji prodává.
Co byla vaše první velká realitní investice?
Teď sedíme v nemovitosti, kterou jsem koupil jako první. Dnes je v ní sídlo společnosti E-Centrum, kterou jsem založil v roce 1991 a je mým stoprocentním vlastnictvím. Tento dům v Ježkově ulici na Žižkově jsme koupili v roce 1992. Stál do dvou milionů korun, což tehdy bylo šíleně peněz, a zčásti jsem si na něj půjčil. Bylo tady 18 bytů čtvrté kategorie převážně s regulovaným nájmem. Celá ta ulice vypadala katastrofálně. Řekněme 16 až 18 let jsem to postupně rekonstruoval z peněz, které jsem vydělal. Nemovitosti jsou o dlouhodobosti – zrekonstruovat, opravovat a vylepšovat. Tak se dá stručně popsat historie nemovitostí v mém vlastnictví.
Čím vás zlákaly zrovna činžovní domy, kde musíte řešit vztahy s hromadou nájemníků, a ještě jste za to řadu let dostával regulované nájemné?
Asi v tom je kus mne samotného, trochu té sociální odpovědnosti. Nikdy jsem lidi nevyhazoval ani netrápil. Buď jsme se dohodli na odstupném, nebo zůstali, dokud chtěli. Za druhé je v tom pro mě substance nějaké materiální hodnoty, kterou je třeba zlepšit. Proto jsem se třeba tady staral o celou ulici a jsem šťastný, že už i poslední dům má loni udělanou novou fasádu. Nesnáším čmárání po zdech nebo nepořádek. Pořád něco čistíme, uklízíme. Stejně to mám s veřejně prospěšnými projekty. V roce 1993 jsme udělali ve spolupráci se Stopa Klánovice stezku v Klánovickém lese. Stála dost peněz a 26 let ji udržujeme ve spolupráci s oddílem. Já na to dávám peníze. Stezka má 15 zastávek a každý víkend tam někdo něco poškodí, zlikviduje sedačky nebo postříká cedule. Musíte to permanentně udržovat, protože když to jednou vzdáte a neopravíte to, začíná pomalu konec.
Platí dodnes, že ideální realitní investici je pro vás činžovní dům?
Investuji do nejrůznějších nemovitostí a realitních projektů, ale moji lidé, můj management, jsou vychováni na činžovních domech a pořád je to naše nejoblíbenější investice. Dnes je jiná doba, můžete tomu více pomocí zhodnocením ve formě nástaveb a dalších úprav nebo vyřešit nějaký právní problém. Zjednodušeně řečeno koupit za 200 milionů činžák v Praze na Vinohradech umí každý blbec, ale koupit ho za 40 milionů a pak pět let řešit problémy s tím spojené a vyřešit je či ho rekonstruovat a udělat půdní byty, to je o něčem jiném.
Ve kterém dalším druhu nemovitostí vidíte největší budoucnost?
Pořád se učím, protože nemovitosti mám jako koníčka a tomu se člověk věnuje jinak než práci. E-Centrum dnes spravuje kolem třiceti nemovitostí od penzionů přes bytové domy po multifunkční objekty. Nemovitosti má v Praze, Liberci, Chomutově, Ostravě. Záběr je relativně velký a vždy jdeme za příležitostí všude tam, kde je.
Co byste jako investici doporučil kamarádovi?
Těch možností je opravdu řada, zajímavá je třeba i zemědělská půda, lesy, pozemky. Nicméně pozemky jsou složitější záležitost, obávám se, že bych musel mít speciální tým na development. Činžovní dům koupíte, víte, v čem je jeho problém, a buď ho vyřešíte, nebo nevyřešíte. V zásadě vám nic moc nehrozí. Koneckonců jaké je umění dlouhodobě investovat do nemovitostí? Když si nějakou pořídíte, každý rok její cena roste. Já jsem člověk, který ty věci sleduje desítky let, nechci návratnost do pěti let jako v Hongkongu.
Jaký díl vydělaných peněz vracíte zpátky do médií a jakou část investujete do nemovitostí?
To se zhruba každých deset let mění. Dneska už mě nemovitosti živí více než média. Média jsou sofistikovanější a pracnější. Zrovna jsem komunikoval o koupi televize TA3 na Slovensku. Uvidíme, jestli se tam podaří nějaké peníze vydělat, nebo to budu dotovat nemovitostmi. Když jsem to tak počítal, pokud se investice do TA3 nepovede, musím prodat tři baráky v Praze. Přesně takhle to počítali Švýcaři, s nimiž jsem v podnikání začínal a spoustu se toho od nich naučil nejen o médiích.
Kupujete i vysloveně historické objekty. Jak to při jejich rekonstrukcích zvládáte s památkáři, kteří bývají pro stavitele dost postrachem?
Mě z nich občas také vstávají vlasy hrůzou, tedy jestli mi nějaké ještě zbyly. Na druhé straně cítím velký respekt k místu a historii. Takže jsem třeba náhodně putoval po Krkonoších, až jsem narazil na místo v Sedmidolí, kde jsem si sedl a říkal si, jaký je tam neuvěřitelný výhled. Pátral jsem, až jsem za tři roky koupil tamní horskou boudu. Nechal jsem si udělat genealogický výzkum a její kořeny sahají někam do 16. století. Dalších sedm deset let trvalo, než se podařilo získat všechna povolení a objekt zrekonstruovat. Nedávno jsme zase dokončili rekonstrukci historického domu na náměstí v Liberci, který jsem koupil před třemi lety, a je to významná kulturní památka.
Tak to vás památkáři asi potrápili?
Jelikož jsem řešil tolik let média, tohohle jsem si skoro ani nevšiml. Jen to stálo peníze, které jsem schvaloval a divil se.
Michal Voráček (63)
Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. V osmdesátých letech pracoval pro Podnik zahraničního podniku Artia nebo na VŠE a v Hospodářských novinách. Vždy ale toužil být vydavatelem novin, a tak už v roce 1989 založil se švýcarskými partnery společný podnik, který pod jeho vedením vydával týdeník Profit, deník Blesk, Lidové noviny nebo časopisy Týdeník televize, Reflex či Týden. Pracoval v nejvyšších pozicích pro televizi Nova i Prima, byl u vzniku PNS (První novinové služby) nebo mobilního operátora Oskar, dnes Vodafone. Desetiletí byl viceprezidentem fotbalové Sparty. Nyní je vlastníkem známé zpravodajské televize TA3 na Slovensku. Dále vlastní realitní firmu E-Centrum a je partnerem mediální skupiny OUR MEDIA, která zahrnuje server Parlamentní listy a regionální televize, jako je Praha TV. V posledních dvaceti letech realizoval desítky úspěšných mediálních projektů, vlastnil tiskárny, zakládal mediální a reklamní agentury a pracoval jako špičkový poradce v oblasti public relations.
