Robert Konieczny patří nejen mezi polskou, ale i evropskou architektonickou špičku. Jeho česká realizace – galerie Plato v Ostravě, dokonce získala za Českou republiku nominaci na Cenu Miese van der Rohe. Robert Konieczny byl jedním z řečníků mezinárodního architektonického festivalu Pulse 2024.

Vaše práce často překračuje typologické standardy, ale zároveň je velmi kontextuální. Jak se vám daří najít rovnováhu mezi tradičními metodami a novými technologiemi? Tato rovnováha je obecně velmi náročná.

Jsem konceptualista, to znamená, že se snažím najít jedno logické a jednoduché řešení, díky kterému dokážu vyřešit všechny problémy a splnit přání klientů s ohledem na historický a lokální kontext. Samozřejmě, zní to jednoduše, ale není lehké najít takové řešení. Co ovšem shledávám velmi zajímavým na takovém způsobu navrhování, je to, že častokrát musíte věřit svým novým nápadům a občas prostě musíte zapomenout na to, na co jste zvyklí. Teprve poté můžete přijít s řešením, které překvapí i vás samotné. Zároveň jsem si nikdy nechtěl vytvořit svůj „styl“, přičemž můj způsob navrhování vás nutí, abyste se neřídili svými vlastními vzorci, a našli jiné vyhovující řešení pro daný projekt. V našem studiu trávíme hodně času diskusemi a brainstormingem, abychom našli perfektní řešení pro každý projekt. Během navrhování mě tak naštvou lidé, kteří mi ukazují inspiraci na sociálních sítích, protože to vnímám jako rozptýlení. Musíte se soustředit na své myšlenky a zapomenout na všechno, co jste doposud viděli a zažili.

Říkáte, že jste si nechtěl vytvořit svůj styl, nicméně váš rukopis v architektuře je rozpoznatelný.

Zrovna nedávno jsem vydal monografii Building+Ideas. Na této knize jsem spolupracoval se známým kritikem architektury Philipem Jodidio, se kterým jsem diskutoval o tom, jestli bychom se měli v knize samostatně věnovat stavbám, nebo se spíše zmínit o vývoji projektů; že se tak nějak vyvíjí jeden projekt od toho druhého. Samozřejmě ke každému projektu přistupuji s čistou hlavou a prázdným listem papíru, ale také všechny jedinečné zkušenosti, které mám, jsou při navrhování se mnou. No a já se obávám, aby právě toto nezačalo vypadat jako něco, čemu se říká můj „styl“.

I přesto musíte čerpat odněkud inspiraci. Byl například ve vašich začátcích někdo, kdo vás inspiroval?

Víte, já jsem studoval architekturu v Gliwicích a zároveň jsme v rodině žádnou architektonickou tradici neměli. Ze začátku jsem tedy neměl tušení, co je to architektura, ale při prvním kontaktu s ní na univerzitě jsem věděl, že je to něco, co bych chtěl dělat. Zároveň mě ovlivnil holandský způsob myšlení, který nám představili profesoři, kteří studovali na Berlage Institute v Nizozemsku. A taky o dva roky starší spolužák. Jednou jsme spolu seděli v jídelně a já jsem se ho zeptal na jeho projekt do mezinárodní architektonické soutěže pro studenty. Jeho panely byly vystavované, a já jsem jim moc nerozuměl, na což mi řekl: „Roberte, zadáním bylo, abychom navrhli hudební centrum, která bude spojovat lidi z celého světa. Ale ti lidé si častokrát nerozumí, mluví jiným jazykem, a jediné, co je spojuje, je hudba.“ A tak navrhl budovu, která byla inspirována notovou osnovou a já jsem si uvědomil, že architektura není jen o zdech a stropech, a stal jsem se díky němu konceptualistou.

Studoval jsem v době, kdy byly uzavřené hranice, neexistovaly zahraniční publikace nebo internet, inspiraci si člověk musel hledat sám. V současnosti mohou studenti získávat informace přímo z univerzity a je to pro ně jednodušší.

Jaká je vaše metodologie práce? Dalo by se říci, že se ve svých projektech odkazujete na konkrétní architektonické styly?

Stále mám pocit, že doháním to, co jsem během studií zameškal, zejména co se týče historie architektury, ve které jsem nebyl příliš dobrý. Mé projekty a návrhy jsou založené na logice, ale inspiraci dokážu najít téměř všude. Stačí mít otevřené oči a být přesvědčený, že inspiraci můžete nasát odkudkoliv, protože cokoliv může být zdrojem nového nápadu. Jednou jsem slyšel definici toho, kdo je dobrý architekt, zněla zhruba takto: „Dobrý architekt je někdo, kdo dokáže propojit všechno se vším.“ Proto považuji za důležité vést v našem studiu diskuse. Lidé mají často skvělé znalosti, ale nedokážou je plně využít. Takže kdykoliv, když s někým mluvím a uslyším něco nového, tak se mi najednou začnou spojovat myšlenky a nápad je na světě.

Zmínil jste definici dobrého architekta, co pro vás znamená být dobrým architektem?

Být architektem vnímám jako poslání. Vím, jak to může znít, ale pro mě být architektem opravdu není jen poskytování služeb. Svojí profesí mám možnost měnit svět – a mohu to dělat buď dobře, nebo špatně. Moje role spočívá v tom, abych svým klientům nejen naslouchal, ale také je edukoval. To jsou dvě věci, které se zásadně a nevyhnutelně dějí nezávisle na tom, co je domluvené nebo co je ve smlouvě. V současné době je důležité, abychom v architektuře našli nové způsoby, jak navrhovat budovy, protože cítím, že přichází určitý zlom. Samozřejmě musíte dělat věci, které vám budou přinášet peníze, ale stejně tak musíte naslouchat, vnímat své emoce a myšlenky. Právě proto vnímám své povolání jako poslání. Musíme hledat řešení, která budou sloužit nejen nám, ale i budoucím generacím a naší planetě. Z toho důvodu jsem do zmíněné monografie zařadil i dva projekty, které představují nové, experimentální přístupy ke stavění. Myslím, že je na čase, aby architekti sdíleli své dovednosti a nápady, protože právě cizí nápad může někdy inspirovat vaše vlastní nápady. A kromě toho svou práci naprosto miluji.

Kde se podle vás láme hranice mezi interpretací a kopií jiné stavby?

V dnešní době se informace šíří tak rychle, že pokud nesledujete všechny události a dění v různých oblastech, tak vám snadno může uniknout něco, co už někdo jiný vymyslel. V našem studiu funguje navrhování jednoduše: když na něco přijdete nebo navrhnete, měli byste být schopni jednoduše a logicky vysvětlit, proč jste se rozhodli pro konkrétní řešení.

Ale! Jedna z mých zaměstnankyň nedávno jela na konferenci do Itálie, která byla naopak skvělým zdrojem inspirace. Sešla se tam spousta výborných architektů, kteří pracovali v týmech. Zajímavé bylo, že její tým byl jediný, který se neinspiroval architekturou na sociálních médiích a hledal vlastní cestu – na což byla zvyklá z našeho studia. A já jsem si na chvíli řekl, že ten můj přístup možná není správný, možná bychom se měli inspirovat i ostatními a urychlit tak vývoj architektury. Ale pak mi došlo, že ani tohle není řešení, protože každé řešení je přece na míru navržené pro specifický projekt. Pokud pak někdo takový nápad jen bezmyšlenkovitě převezme a aplikuje na svůj projekt, nebude (to) fungovat. Jedinou výjimkou je, pokud se budeme inspirovat vlastními nápady.

Jak se stavíte k otázce ekologie a udržitelnosti v architektuře? Má v ní architektura nějakou specifickou roli?

Důležitou otázkou je, jak projektovat chytřeji a lépe, aby naše návrhy odpovídaly současné době a zároveň se posouvaly kupředu. Ve studiu jsme strávili hodně času tím, že jsme se snažili vytvořit lepší a promyšlenější designy a způsoby navrhování, které by nebyly pouhou reakcí na aktuální trendy, ale také by přinášely a budovaly hodnoty. Paradoxně více důvěřuji selskému rozumu a vědě než architektům, kteří často kopírují trendy, aniž by se zamýšleli nad jejich skutečným účelem.

I když například souhlasím s používáním dřeva jako řešení v boji proti klimatickým změnám, vím, že pokud by se dřevo stalo hlavním stavebním materiálem, planeta by rychle utrpěla – lesy by zmizely a přeměnili bychom Zemi téměř na Mars.

Proto je důležité najít vyvážené a udržitelné řešení. Pro mě je například zásadní, aby dřevo, které používám, mělo certifikát a bylo vysazené s vědomím, že se stane stavebním materiálem – ne aby bylo bezmyšlenkovitě těženo v lese, což by vedlo ke katastrofě.

Příkladem může být ostrov Man, na kterém bylo těženo dřevo několik let pro stavební účely. V současnosti je tam nedostatek stavebních materiálů, takže je všechen materiál dovážen. Naší ambicí je ukázat, že není nutné dovážet materiály zdaleka – mohou být využité místní zdroje, které mohou vést k vytvoření nového konceptu stavebních materiálů. Najednou si uvědomíte, že použití betonu od místního dodavatele je nejen jednodušší, ale často i ekologičtější než ho dopravovat zdaleka, i kdyby byla přeprava provedena co nejšetrněji.

Neexistuje jen jedno univerzální řešení, jak ekologicky a chytře stavět. Každý projekt vyžaduje důkladný průzkum, abychom přišli na co nejpřirozenější a nejefektivnější řešení. Snažíme se také různě experimentovat, třeba pomocí projektů Living garden a Aura zavádíme nová řešení, která budeme po výstavbě sledovat, a s pomocí výsledků chceme lidem přinést to nejlepší.

Občas jsou ale materiály ze zahraničí levnější než lokální.

Tohle není jen otázka architektury, ale týká se mnoha dalších oblastí. Kapitalismus a volný trh nás postupně ničí. Faktem je, že pokud nebudou tyto věci regulovány, například Evropskou unií, situace se nezlepší. Nevěřím v rozum mas, protože většina lidí myslí především na peníze. Připomíná mi to film Don’t Look Up, kde vědec objeví, že se na planetu Zemi řítí kometa, ale nikdo mu nevěří. Mám pocit, že mnoho z nás se také nechce „podívat nahoru“ a čelit realitě.

Potřebujeme rovnováhu mezi zdravým rozumem a regulacemi, které jsou třeba nějakým způsobem zavést. Je pravda, že některé firmy se snaží jít proti tomuto destruktivnímu proudu a hledají řešení, jak zlepšit situaci. Zdravý rozum ale musí být přítomen na obou stranách – jak na straně firem, tak i regulátorů.

Možná jsme se dostali k politické otázce architektury. Nebo myslíte, že by architektura měla být apolitická?

Architekturu nelze oddělit od politiky. Vždy s ní byla neoddělitelně spjata. Tato skutečnost, která mi vždycky nějakým způsobem vadila, může být nyní paradoxně pro architekturu příležitostí. Příležitostí k její promyšlené proměně.

Během přednášky na konferenci Pulse jste zmínil, že jste od města Ostravy dostal volnou ruku, co se týče Jatek, avšak tuto příležitost jste nakonec nevyužil. Proč jste se rozhodl jinak?

Tento návrh jsem dostal až od týmu, který vyhrál volby v Ostravě, když už byla budova hotová a dostala se do finále soutěže Mies van der Rohe Awards. Předtím jsme si museli řadu věcí vybojovat bez jakékoliv podpory předchozího vedení města. Jsem architekt, který se nikdy nevzdává, ale v tomto případě jsem začal ztrácet určitou kontrolu nad okolím budovy. Postupem času jsem si však všiml, že díky tomu se na utváření tohoto prostoru mohou podílet nejen lidé z galerie PLATO, ale i místní obyvatelé. Začalo je to skutečně spojovat a prostor je nyní úžasně živý.

A to byla koneckonců myšlenka našeho projektu – demokratizovat umění. Díky tomu, že jsem musel trochu povolit, jsme mohli tuto vizi plně realizovat. To je pro mě velká hodnota tohoto projektu, a proto jsem na otázku politiků, zda chci nyní něco měnit, odpověděl, že nechci nic měnit. Je to v pořádku tak, jak to je.

Z vašich přednášek je zřejmé, že o svých projektech umíte velmi dobře mluvit. Nemyslíte, že by se měli studenti architektury také učit rétorice?

Ano, univerzity by měly rétoriku zahrnout do svých osnov, bohužel na mé univerzitě to tak nebylo.

Nicméně, povím vám o své zkušenosti z druhého ročníku na univerzitě, kdy jsem neodevzdal práci včas a musel si vzít roční přestávku. V té době jsem si hledal práci a moje máma mi nabídla, abych pracoval u ní jako prodavač. Byla to doba změn v Česku i Polsku a já jsem chodil na bleší trhy, kde se prodávaly opravdu špatné produkty, jako třeba nekvalitní boty z Ruska nebo ošklivé oblečení. Musel jsem zákazníky přesvědčit, aby si tyto věci ode mě koupili a překvapivě se mi to dařilo. Naučil jsem se tak přesvědčovat, teda vždycky jsem byl přesvědčivý, ale díky této zkušenosti jsem svoji dovednost ještě více zlepšil.

Naučil jsem se tedy něco, co nás na škole nenaučili… Během studia jsme neměli veřejné prezentace, závěrečné zkoušky ani diskuse, abychom se naučili mluvit. A díky této vlastnosti teď dokážu přesvědčit nejen politiky, ale i klienty ke správným věcem.

Lidé se mě často ptají, jak je možné, že někoho přiměju, aby s něčím souhlasil. Myslím, že je to částečně dáno nejen mou přirozeností, ale také pílí, abych se naučil správně komunikovat. Navíc při rozhovoru s klientem dokážu nějakým způsobem předvídat určitý problém ještě, než ho sám klient zmíní, a tak mít i náskok v jeho řešení.

Jaký rys vaší osobnosti se tedy nejvíce odráží ve vašich návrzích?

Myslím, že je to má vynalézavost a má tvrdohlavost. Ale nápady jsou jen začátek, to nejdůležitější v architektuře je dotáhnout projekt do konce. Jakmile se totiž něco nedaří, tak se ve mně objeví něco, co mě automaticky přinutí k tomu, abych udělal cokoliv jen proto, abych ten projekt dokončil. Myslím si, že bez této vlastnosti, která je stejně důležitá jako mít dobré nápady, bych nedokončil tolik projektů a staveb.

Architekti ze západní Evropy, kde nebyl komunismus, se nikdy nesetkali s problémy, které jsme museli řešit my. Po slavnostním předávání ceny Miese van der Rohe, kde jsme obdrželi sošku za umístění mezi pěti nejlepšími evropskými projekty, za námi přišel jeden z porotců, významný architekt Hrvoje Njiric, a řekl, že je jediný, kdo pochází ze země s podobnou politickou situací a chápe, jakým bojem jsme museli projít, abychom projekt dokončili. Takže opět platí, že podle mého názoru je klíčová vytrvalost. Po vynalézavosti.

Co považujete za typologicky nejzajímavější projekt, na kterém jste pracoval?

Nechtěl bych uvádět jen jeden projekt, ale nejvíce mě oslovují projekty, které mají přidanou hodnotu a mají nějakou vlastnost, která je prospěšná a přitom úplně nenásleduje formu. Je to něco trochu jiného, co může být využito nezávisle na formě. Například projekt Plato. Dokážu si představit, že spojení mezi exteriérem a interiérem může být realizován jiným způsobem, ale přesto se může nějakým způsobem opakovat.

Existuje nějaké zadání nebo typ projektu, který byste si ještě rád vyzkoušel?

Někteří architekti mají velké ateliéry, které jim umožňují vyzkoušet téměř všechny typologie, ale v ateliéru KWK Promes nikdy nebylo více než dvacet lidí, což je moje vědomá volba. Pracuji na každém konceptu a rád mám všechny projekty pod kontrolou. Před časem jsem snil o tom, že budu navrhovat na místech, která jsou známá, a chtěl jsem vytvořit něco, co by mohlo sloužit lidem z celého světa. Ale po dokončení muzea Przełomy Dialog Center ve Štětíně jsem trochu změnil názor, protože jsem si uvědomil, že ve městě, o kterém nikdo v Evropě moc neví, je najednou filharmonie, která je podle nadace Miese van der Rohe nejlepší stavbou v Evropě, nebo naše muzeum, které získalo titul nejlepší stavby světa na festivalu architektury v Berlíně a nejlepšího veřejného prostoru v Evropě v soutěži pořádané CCCB v Barceloně. Najednou bylo jasné, že jsme vytvořili město s velkým M. Uvědomil jsem si, že nezáleží na tom, kde své projekty realizuji; důležité je, že když jsou dobré, místa, kde vznikají, se stávají zajímavějšími a prostě lepšími. Proto jsem teď mnohem klidnější ohledně toho, jaká témata nám osud nadělí.

Jak byste si přál, aby si vás studenti architektury pamatovali?

Jako někoho, kdo se nikdy nevzdává a dokáže vždy najít řešení, i když se zdá, že žádné neexistuje. Také jako člověka, který umí zmobilizovat tým, když je unavený, a věří, že vše je možné.