Když studovala, učili ji navrhovat budovy na sto let. Jenže od té doby se pohled na stavění změnil. „I londýnská Okurka se po patnácti letech celá předělává. Souvisí to s tím, jak dnes žijeme,“ říká architektka Eva Jiřičná.
Letos v květnu jste představila přepracovaný návrh projektu pro Central Group, který nahradí bývalou telekomunikační budovu na Žižkově. Jak jste v něm pracovali s veřejným prostorem?
Původně jsme v návrhu měli velký veřejný prostor u křižovatky Jana Želivského a Olšanské ulice. Ten se vztahoval k veškeré budoucí zástavbě včetně nákladového nádraží. Teď, když jsme museli plochu zastavět, podařilo se nám pracovat s tím, že všechen prostor mezi budovami je veřejný. V Praze pořád ještě všichni opakují ideu vinohradských bloků, uzavřených privátních zahrad, které jsou stejně k ničemu, protože jsou stíněné, většinou špinavé. My na Žižkově žádné bloky nemáme. Prostor kolem ústřední věže je otevřený a navazuje na náměstí u křižovatky. Můžete od ní projít celým projektem až dozadu k mateřské školce. Další veřejný prostor je paralelní s Olšanskými hřbitovy. Privátní prostor se zelení, například na balkonech, jsme vyřešili jako součásti jednotlivých bytů.
Je to způsob zacházení s veřejným prostorem, který je už běžný v zahraničí?
Třeba v Londýně, když chodím po ulicích, tak přecházím z jednoho veřejného prostoru do druhého. Nová výstavba už tam nemá žádné privátní prostory a zahrady. K tomu se tam ještě omezuje parkování. Takže chodím teď pěšky mnohem více, než jsem kdy chodila, protože jet autem do centra se finančně nevyplatí. Centrum Londýna tak už nemá takový problém jako Praha, kde musí být k jednomu bytu většinou dvě parkovací místa. Musíme kvůli tomu budovat čtyři patra pod zemí. Ale co se s tím prostorem stane, až omezování aut přijde i sem.
Budou auta postupně ve městech ubývat a ta se začnou upravovat zase více pro lidi?
Auta z měst vymizí. Budou fungovat služby jako Uber, kdy si zavoláte někoho, když se budete potřebovat někam přepravit. Mladí lidé budou jezdit na kolech. Na začátku jsem tomu nevěřila, ale v Anglii jsem viděla, že to může fungovat. Moje neteře, kterým je čtyřicet, vůbec neuvažují o tom, že by chtěly mít auto.
Měli by architekti k navrhování budov přistupovat tak, aby za padesát nebo sto let chtěli budoucí památkáři jejich výtvory chránit?
Dnes je to tak, že nové budovy nevydrží sto let. Když jsem studovala, tak nás učili, že máme navrhovat budovy na sto let. Když jsem přijela do Anglie, tak to bylo padesát let. Známá londýnská Okurka od Normana Fostera se teď po patnácti letech celá předělává, protože všechny technologie se musí obnovit, musí se vyměnit části fasády.
Je to špatně?
Není. Je to věc doby. Když jste si v baroku koupil šaty, tak jste je pak nosil celý život. Dnes jdete do obchodu a každou sezonu si koupíte nové tričko. Stejně tak všechny budovy, které se nyní staví, se budou muset časem obnovovat. Můžeme do nich investovat na začátku tolik peněz, aby to nebylo potřeba, ale to si nikdo nemůže dovolit.
Na Žižkově jste navrhla osmdesátimetrovou věž. Je budoucností stavění do výšky?
Má to určité limity. Teď se v Londýně počítá s tím, že do 52 pater se dají budovy vyřešit tak, aby fungovaly i ekonomicky. Záleží samozřejmě na geologii a dalších faktorech. Našich 80 metrů je ve světovém měřítku prcek. Při výpočtech jsme zjistili, že až do sta metrů budovy nevykazovaly žádné aspekty, které by byly neekonomické.
Mohou ekonomiku budovy vylepšit nové materiály?
Celý život se motám kolem schodišť. Když jsem v Londýně pracovala na tom zatím posledním, měli jsme k dispozici novou generaci betonu, kde se místo armatur přidávají organická nebo kovová vlákna. Má desetkrát vyšší únosnost, takže ho můžete použít mnohem méně než klasického betonu. Takových materiálů se každý rok vymyslí hodně. Ale stavebnictví je hrozně konzervativní, trvá dlouho, než se něco prosadí. I kvůli tomu, že na začátku jsou nové materiály drahé. Najde se málokdo, kdo do nich investuje jako do výzkumu. Ukážou se ale i výjimky. Třeba k londýnské budově banky Loyds, na které jsem také pracovala, se přistupovalo od začátku tak, že se tam zkoušely nové materiály, které se používají dosud.
Text: Jan Stuchlík
Foto: Central Group
