Vysoké ceny energie ohrozily existenci řady českých skláren. Jak vážná je dnes situace v tomto oboru?
Lucie Havlová: V Česku je poměrně dramatická, což můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti, protože kromě provozování galerie zastupujeme v rámci naší společnosti Happy Materials frankfurtské veletrhy a poskytujeme na nich servis českým a slovenským vystavovatelům. Právě nedávno jsme se vrátili z renomovaného veletrhu Ambiente zaměřeného na spotřební sklo. V minulosti jsme na této události mívali plochy kolem dvou až tří tisíc metrů čtverečních, zatímco letos se náš prostor zmenšil o polovinu a velcí výrobci jako Crystalex či Thun na akci vůbec nebyli. A nebylo to proto, že by neměli zájem, ale protože si v současné době nemohou dovolit platit stánek, který se u velkých výrobců očekává náležitě reprezentativní, s rozlohou kolem dvou až tří set metrů čtverečních.
Vzpamatuje se sklářství z nynějšího šoku?
LH: Nemáme sice křišťálovou kouli, ale optimisticky věříme tomu, že jde jenom o momentální výpadek, který se časem vyřeší i díky alternativním zdrojům energie a technologií. Ostatně i sklo se již běžně tiskne ve 3D tiskárně.
Tomáš Hendrych: Možná se to trochu vytříbí a ti, kteří lavírovali nebo nešli s dobou, z trhu vypadnou a zůstanou jen silní. Stejné je to u sklářských výtvarníků. Kdo sklo miluje, bude s ním pracovat, přestože zdražily energie. A možná zase zůstanou jen ti nadšení, kteří tomuto materiálu věří nebo se lépe adaptují na nové technologie. Myslím, že dopad na výtvarníky není tak velký jako v případě firem, protože většina z nich má pece menší, tudíž mohou spotřebu energie více korigovat, než je možné u pecí velkých. Umělce na druhou stranu poznamenala i nálada ve společnosti včetně důsledků pandemie, války na Ukrajině nebo inflace, což dohromady vedlo k tomu, že lidé náhle nemají takovou potřebu kupovat umělecká díla.
LH: To je přitom jen jedna strana mince. O blue-chipové umění, tedy díla renomovaných výtvarníků, která se většinou obchodují po smrti u velkých aukčních domů, je zájem veliký, a dokonce se v něm trhají rekordy. Naší galerií zastupovaní umělci k tomuto segmentu nepatří, pohybujeme se spíš na pomezí umění a výtvarného řemesla, přesto jsme loni neměli špatné prodeje. Šlo však o menší, nadšenecké akce typu prodejních výstav ve spřátelených galeriích. Loni jsme tak například vystavovali ve francouzském Orleans či Paříži a letos chystáme výstavu pro galerii v německém Heidelbergu. Zjistili jsme, že spolupráce, které nejsou ryze komerční, fungují v případě mladých umělců lépe než veletrhy.
Jako galerie zastupujete mladé výtvarníky. Jaký servis, který by měl pomoci nastartovat jejich kariéru, jim poskytujete?
LH: Hlavní funkcí galerií, ať už naší, nebo jiných v Evropě, je mapování nastupující generace umělců, kteří ještě nejsou na trhu zavedení. Díky tomu máme přehled, kdo to myslí vážně, kdo se vyvíjí a kdo jde naopak čistě komerčním směrem. Kromě jiného to znamená, že výtvarníky doprovázíme, konzultujeme jejich tvorbu s kurátory, děláme jim výstavy, a to nejen jednu, ale klidně i dvě, než jsou starší a známější. Prosadit se totiž není vůbec lehké.
České sklo má historicky velkou tradici. Do jaké míry na ni mladí čeští umělci navazují a mají díky ní výhodu v zahraničí?
TH: Tradice českého uměleckého skla je velmi silná. Je to díky umělecké dvojici Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, kteří v 60. a 70. letech 20. století ohromili svět unikátními realizacemi pro architekturu, v nichž využili technologii taveného skla. Právě oni prokopli dveře do světa umění v zahraničí. Dnes tu jsou jejich žáci, kteří na ně navazují. A ti už mají dveře ve světě pootevřené. Dokonce bych řekl, že české sklo je v zahraničí uznávané víc než v Česku. Je to proto, že u nás je skla hodně, máme tu řadu škol, hutí a výtvarníků a lidi mají pocit, že už všechno znají.
LH: Na druhou stranu neplatí, že zmíněná výhoda automaticky zaručí úspěch. Schopných sklářských umělců běhají po světě stovky a nelze paušalizovat, že čeští mladí výtvarníci by byli lepší než jejich protějšci v USA, Francii nebo Skandinávii. Nicméně určitá důvěra v české řemeslo a jeho znalost je patrná. Není například neobvyklé, že zdejší průmyslové sklárny vyrábějí pro světové značky, jako je Dior. Mnoho zahraničních výtvarníků si také nechává vyrábět sklo v Česku, třeba v továrně Zdeňka Lhotského, načež je vydává za své dílo, a ne vždy uvede jeho původ. To ale není hlavním nešvarem, který dnes v oboru pozorujeme.
Na co jste narazili?
LH: Bohužel se rozšiřuje praxe, kdy renomované aukční domy zařazují do svých aukcí výtvarníky spíše nahodile. Nikoli podle toho, kde všude vystavovali nebo jaká získali doma a ve světě ocenění, ale na základě jejich popularity na sociálních sítích. Výsledkem je, že díla někoho, kdo má dobré pokrytí na Facebooku či Instagramu, se v aukci prodají za nesmyslně velké peníze.
Co tedy utváří hodnotu výtvarných děl?
LH: V našem případě to funguje tak, že naši výtvarníci vědí, jaké mají náklady na výrobu a kolik by s ohledem na ně za svá díla rádi utržili. My si přidáváme marži tak, aby přispěla na náklady spojené s galerií. Finální cena je toho odrazem, ale rozhodně na prodeji nebohatneme my ani výtvarníci. Na rozdíl od aukčních domů nebo takzvaných art konzultantů, kteří movitým lidem vymýšlejí sbírky a nechávají si za to platit velké peníze. Často je pak pro ně pohodlnější obejít galerii a domluvit se přímo s výtvarníkem, což je trochu smrtonosná past. My bychom totiž bez podpory kupců nemohli existovat, protože když vystavujeme v zahraničí, jsou enormní náklady i na malý stánek.
Nakolik je časté, že místo kvality rozhoduje o úspěchu umělce jeho prezentace na sociálních sítích?
LH: Bohužel hodně. Tím, jak se svět komplikuje a nikdo již nerozumí ničemu, dochází k tomu, že se lidé rozhodují na základě toho, jak na ně dotyčný působí na sociálních sítích. Ale to nevypovídá nic o kvalitě výtvarníků. Každopádně kvalita se cení, a to i v případě zařizování nemovitostí.
Jsou díla mladých výtvarníků umísťována do interiérů budov?
LH: Není to tak časté, jak by mohlo být, ale několik spoluprací se již realizovalo. Například jsme byli osloveni českou ambasádou ve Francii, abychom na půl roku vyzdobili její prostory právě díly námi zastupovaných umělců.
TH: Současně se na nás někdy obracejí lidé, kteří si zařizují nový dům a posílají k nám třeba svého architekta, aby jim výběr umění schválil. To jsou většinou realizace na zakázku. Přímo s developery jsme zatím nespolupracovali, ale nijak bychom se tomu nebránili.
Když jsme u architektury, i vy máte na kontě jeden zajímavý kousek – barokní sýpku na Lemberku. Jak jste k ní přišli a co s ní zamýšlíte?
TH: Na sýpku nás upozornili přátelé a zaujala nás díky předchozí spolupráci s Davidem Vávrou a Radovanem Lipusem na projektu Šumná a bezbranná, který sice mapoval zanedbané, opuštěné nebo špatně využívané objekty a památky 19. a 20. století, ale získali jsme tím potřebný cit pro nutnou a včasnou pomoc. Když jsme sýpku před třemi lety kupovali, byla v havarijním stavu, my si ale uvědomovali, že máme příležitost něco zachránit. A to nejen stavebně, ale zároveň objekt znovu uvést do života, i když
jinak. Zatímco dříve byl zásobárnou obilí, teď poslouží jako zásobárna umění, vzdělání a kulturních akcí.
LH: Impulsem byl i fakt, že naše pražská galerie je velmi malá a můžeme v ní pořádat vždy jen jednu výstavu. Přáli jsme si tak prostor, kde sklo vynikne. Když jsme viděli krov sýpky, věděli jsme, že to je ono. Jednak do ní přemístíme část naší soukromé sbírky, kterou jsme za uplynulých deset let vytvořili, jednak bude sloužit jako show depot v případě, že někdo bude chtít vidět i jiné výtvarníky, než máme umístěné v galerii. Další dvě patra pak budou sloužit pro další výstavy.
Co si budou moci návštěvníci v sýpce prohlédnout?
TH: Už loni jsme začali výstavou Lemberkem krok za krokem, která mapuje okolí Lemberska včetně zámku založeného Zdislavou a Havlem z dynastie Přemyslovců a přestavěného za Albrechta z Valdštejna v barokním slohu. Kolem jsou nádherné aleje a zahrady, kam bychom v budoucnu rádi umístili ve spolupráci se zámkem a městem sochy. Co se týče dalších výstav v sýpce, chystáme jich letos hned několik včetně německé výstavy venkovské architektury Schön hier, kterou nám zapůjčilo Muzeum architektury ve Frankfurtu nad Mohanem a kterou chceme doplnit o několik realizací z Česka ve spolupráci s architektkou Pavlou Melkovou.
LH: Na sýpce budeme pořádat, doufáme, že pravidelně, letní program Grain Talks, který by měl sloužit ke vzdělávání, sdílení a společným aktivitám v okolí. První ročník proběhne právě letos. Bude zahrnovat například pět seminářů o historii barokní krajiny mezi Lemberkem a bazilikou v Jablonném v Podještědí, o umění ve volném prostoru, o oživování památek a venkovské architektuře, o materiálech v okolí a o mecenášství. Program letos organizujeme s podporou Norských fondů.
Lucie Havlová
Je absolventkou VŠCHT Praha. Po studiu pracovala patnáct let pro britskou chemickou společnost ICI, kde zodpovídala za technický prodej ve východní Evropě. V roce 2004 s Tomášem Hendrychem založili společnost Happy Materials, která zastupuje veletrhy Messe Frankfurt a veletrh Achema. Firma také provozuje centrum pro inovativní materiály matériO Prague, Galerii Kuzebauch, magazín Material Times a stojí za projektem Sýpka Lemberk.
Tomáš Hendrych
Vystudoval pantomimu a choreografii na MU a poté se léta věnoval herectví a choreografii. Později pracoval jako ředitel televizní a rozhlasové produkce v reklamní agentuře, režíroval krátké filmy, televizní a rozhlasové spoty. Od založení firmy Happy Materials směřuje většinu aktivit ke spolupráci s kreativní sférou. Byl kurátorem a producentem několika úspěšných putovních výstav, věnuje se výstavám ateliérového skla a projektu Sýpka Lemberk.
