Architekt Boris Redčenkov a jeho studio A69 – architekti se aktuálně výrazně zapisují do podoby Prahy. Stojí za proměnou brownfieldů na Smíchově, s dalšími dvěma ateliéry uspěli v soutěži na proměnu Florence a jejich zatím poslední pražský realizovaný projekt Pergamenka získal Estate Award 2024 za nejlepší proměnu industriálního areálu na rezidenční komplex. Na Smíchově uspěl s koncepcí městských bloků. „Myslím si, že jsme za ty tisíce let nevymysleli nic lepšího,“ vysvětluje Redčenkov.
Autorizovaný architekt České komory architektů. Absolvoval v roce 1994 na Fakultě architektury ČVUT v ateliéru prof. Ladislava Lábuse. Bezprostředně po absolvování ČVUT v roce 1994 založil s architektem Prokopem Tomáškem studio ATELIER 69 – ARCHITEKTI, později přejmenované na A69 – architekti. Od roku 2013 vede vlastní ateliér na FA ČVUT.
Boris Redčenkov
Vy jste byli kdysi známi spíš jako architekti rezidenčních staveb a sexy rodinných domků. Nicméně, vaše první urbanistické projekty se datují do časů, kdy ještě zdaleka nebyly tak populární jako dnes – třeba váš projekt Revitalizace Poohří se datuje ještě do minulého století. Jak moc vás ovlivnil?
Dva projekty, které jsme nečekaně vyhráli v soutěži v Chebu, byly velkým milníkem našeho vývoje. Byla to nádherná zkušenost, dvě velká území. Jedno se týkalo bezprostředně Chebu – revitalizace řeky Ohře, hledání nové vize nábřeží a vyčištění náplav, které tam vznikly za bolševika, a s tím související hledání vize nového centrálního veřejného rekreačního prostranství pro Cheb. Poohří se doplňovalo s mnohem větším projektem s názvem Park Egrensis, který spojoval krajinu Bavorska a Česka. Byla to pro nás nesmírně rozsáhlá a absolutně nová věc, kterou jsme se snažili nějak uchopit. Povedlo se nám v té souvislosti rozšířit autorský tým zejména o Bohuslava Blažka, jednoho z našich předních sociálních antropologů, který nás zasvětil do participačních metod. Protože nejsložitější bylo najít konkrétní zadání pro práci v takto rozsáhlém měřítku Chebska.
V čem bylo navrhování jiné?
Bohuslav Blažek přišel s myšlenkou vygenerovat zadání z debaty s veřejností. Posléze vznikl velký participační projekt v rámci celého česko-německého území mezi městem Walzassen a Cheb. Program se vytvořil různými formami, pomocí výstav, fotografické prezentace problémů, hledání různých cest. Pro nás to byl jeden z nejdůležitějších výstupů. Zároveň ale projekt ukázal, že v této lokalitě není jednoduché zapojovat veřejnost – v anketě odpovídalo jen malé procento dotázaných, navíc jsme museli bojovat s velkým odporem místních architektů. Nicméně díky tomu, že byl projekt generovaný zespoda, tak byly jeho výsledky přijímané veřejností velmi pozitivně. Ale po odevzdání tehdejší hlavní architekt Chebu projekt založil do archivu a v zásadě řekl, že je nepoužitelný a označil jej za studentské plácání do vody, protože názory veřejnosti nikoho nezajímají. Nechal zpracovat alternativní projekt.
S tím jste se smířili?
My jsme si jako tehdy mladí rebelové říkali, že tohle nemůže být konec našeho projektu. Uspořádali jsme vlastní prezentaci, kterou díky Josefu Vomáčkovi otevřela Hana Hegerová. Měli jsme největší účast na vernisáži na Chebsku a v širokém okolí. Návštěvníci pochopili odlišnost naší koncepce a podpořili naše nápady. Dokonce vzniklo občanské sdružení Krev Chebu, které posléze už bez nás docílilo prosazení závěrů našeho projektu do dalšího plánu obnovy Poohří.
Důležitý byl prvek participace, který tehdy před bezmála čtvrtstoletím ještě nebyl úplně obvyklý. Vy jste si podobný postup zopakovali o pár desítek let později u Motolského údolí. Fungoval lépe?
Použili jsme podobný princip, protože ani zde neexistovalo jednoznačné zadání. Bylo povědomí o potenciálu území vymezeného ulicemi Plzeňská a Vrchlického. Ale co tam má být konkrétně, nikdy v zadání nezaznělo. Proto jsme nabídli tuhle metodu, že budeme rok komunikovat s obyvateli napříč celým politickým i sociálním spektrem. Chtěli jsme opravdu pochopit problémy daného území. Spolupracovali jsme s Anthropictures, s odborníky z přírodovědecké fakulty, se sociology a postupně jsme generovali zadání. Zjistili jsme, že území je de facto mrtvým dopravním koridorem, který má potenciál stát se zajímavou městskou třídou. Vznikl organický projekt, který definuje budoucí podobu celého území. Jako celek se zatím nezrealizoval, ale proběhla třeba obnova a revitalizace Motolského potoka. U Buďánek se odkryl asi 70metrový úsek a samotné odkrytí najednou dodalo novou energii celému území. Myslím si, že by to mohlo iniciovat odkrytí dalších částí. Dneska podobným úvahám nahrává samozřejmě i politická situace, kdy Praha má svůj ekologický program, kdy je žádoucí dostat vodu do městského prostředí a město takto ochlazovat.
Aktuálně se velmi významně podepisujete do tváře pražského Smíchova. Nejvýraznější jsou dva projekty – Terminál Smíchov a Smíchov City. Je pravda, že jste projekt Terminál iniciovali vy?
Svým způsobem ano. K projektu jsme se dostali víceméně náhodou, kdy jsme vyhráli soutěž na novou administrativní budovu na Knížecí, již organizovala společnost Sekyra Group.
Ta budova dodnes nestojí, v proluce je aktuálně Manifesto. V této souvislosti nás ale požádali o názor na právě připravovaný projekt nového Smíchova, prostoru mezi Knížecí a nádražím Smíchov.
Měli jsme svým způsobem štěstí, protože se psal rok 2008, vypukla krize a spousta pravidel začala padat, spousta představ o stavění ve městě začala selhávat, protože bylo jasné, že velké celky jsou ekonomicky neudržitelné, že development se bude realizovat po menších částech. Čemuž nahrával náš přístup návratu k tradičnímu blokovému městu. Developer vycítil potenciál fragmentace či etapizace rozvoje území. Když se člověk zabývá urbanismem, naučí se pracovat v širších souvislostech a brownfield nevidět jen v jeho narýsovaných hranicích, ale právě naopak v kontextu existujícího města. Tenkrát jsme vytvořili poměrně široký plán, který pracoval s celým územím od Knížecí až k Lihovaru, od řeky, včetně Císařské louky, až nahoru k úpatí Pavího vrchu a Dívčích hradů. Cítili jsme nutnost zabývat se územím jako celkem.
Jak vznikl nápad dopravního terminálu?
Bylo zřejmé, že zde chybí dominantní veřejné prostranství, které je, podobně jako v případě Motolského potoka či Ohře v Chebu, přirozeně definované – v tomto případě areálem autobusového nádraží Na Knížecí, akorát tam stojí autobusy. Přitom bez nich najednou vynikne krásný objekt Ženských domovů či městské činžovní domy v návaznosti na křižovatku Anděl. My jsme v projektu Smíchov City dotvořili jeho další část a pak se logicky nabídla úvaha, co s autobusovým nádražím. Logicky jsme se dostali k myšlence, že integrovat dopravu na jedno místo je určitě ekonomicky správné, tudíž vytvořit propojený uzel železniční s autobusovou dopravou a napojením na metro a povrchovou MHD bude výhodné pro všechny.
Na Smíchově jste šli cestou městských bloků. Není ale znovuobjevená a adorovaná bloková zástavba převzatá z minulosti trochu nudná?
Myslím si, že jsme za ty tisíce let nevymysleli nic lepšího. Nedávno jsem se vrátil z Florencie, založené římským způsobem, kde se vytyčují dvě osy – Cardo a Decumanis. To město funguje už dva tisíce let, vlastně od svého založení, a pořád má obrovskou dynamiku. Jako by v sobě absorbovalo všechen ten čas. Dodnes tam najdeme úžasné městské prostory jako náměstí, ulice, parky, nábřeží. My jsme sice v poválečných časech experimentovali s jiným uspořádáním, ale z dlouhodobých hledisek se modernistické nebo různé hybridní či symbiotické koncepty ukázaly jako nepříliš udržitelné. V konceptu dobrého města, kterému člověk rozumí, cítí se v něm dobře, kde navazuje kontakty, kde vznikají sociální vazby, jsme se přirozeně vrátili do schématu, který funguje, který je osvědčený. Nemusí být nudný, i když se zdá velmi racionální.
Čím jste se ho snažili oživit?
V smíchovském konceptu najdeme hodně emotivní prvek, který tvoří osa pěšího bulváru. Tu jsme vytyčili mimo existující vazby do smíchovského kontextu způsobem, aby definovala jasný vztah Smíchova k Praze. Probíhá v ose průhledu na smíchovský kostel svatého Václava a Hradčany, díky čemuž se důležité stavby dostávají do jedné osy. Najít ji bylo dost klíčové, protože Smíchov sám o sobě nám neposkytoval úplně všechny linky, které by zaručily jeho funkcionalitu. Důležité také je, že naše bloky se naplní soudobou architekturou. Musím přiznat investorovi určitou velkorysost, kdy dochází ke střídání jednotlivých architektů v rámci daného bloku, což do města přináší nabídku různorodosti a pestrosti, kde pak člověka tu víc baví dívat se na cihlové fasády Ladislava Lábuse, vedle nich přísnou strukturu ateliéru Kuba Pilař nebo nechat na sebe působit příjemné emotivní domy Tomáše Prouzy a D3A.
Někteří kritici vám vyčítají absenci parku.
Dlouho jsme debatovali o myšlence vytvořit v nové čtvrti velký centrální park. Ale upřímně řečeno, park nedává nikomu smysl, město má být zahuštěné. Kousek na západ najdeme nádhernou sérii parků Pavího vrchu, na východě je řeka s nábřežím, tak proč tam dělat centrální park.
Spíše nás zajímalo rozprostření zeleně v rámci vnitrobloku. Můžeme koncipovat vnitrobloky jako otevřené parky. Vždy záleží na jejich konkrétním uchopení, ale pro nás je klíčové, aby vznikly určité formy polosoukromých prostor, které fungují pro celou komunitu. Tím přichází zeleň do bezprostředního vztahu k obyvatelům. Výhodou je, že parkování je umístěno převážně v podzemí, ulice jsou velkorysejší a bez aut s výrazným stromořadím nebo s nějakou zelenou plochou, která je důležitá pro celé město, které musí čelit stále se zvyšující teplotě. Stín a chlad jsou důležité do budoucna.
Na Smíchově jste navrhovali na základě zadání soukromého investora, jenž z principu hledí na návratnost investice. I proto často hlasy, které polemizují s vaším návrhem a koncepcí, se týkají gentrifikace a sociální udržitelnosti. Mysleli jste i na toto téma?
Pokud jde o gentrifikaci, není vždy úplně tématem pro architekta. Naším úkolem je navrhnout relativně demokratický systém města, který bude naplněný ideálně funkcemi, které tam patří. Výhodou blokového schématu je právě jeho flexibilita, nabízející byty, kanceláře, školy, kulturní stavby, de facto cokoliv. A neztratí se kvalita veřejného prostranství, pořád klademe důraz na to, aby ulice měly správné šířky, aby měly správné proporce parky, aby byla vyvážená funkcionální stránka. To, že byty se dneska prodávají draho a že třeba Praha nebyla natolik silná, aby do takového projektu vstoupila a získala možnost vložit do projektu požadavek na sociálně dostupné bydlení, se dá těžko vyčítat architektům. Je to spíš téma politiky, která nebyla schopna být ve vztahu k developerům dostatečně emancipovaná.
Text: Matej Šišolák
Foto: Archiv
